Proč jsou provokatéři Trump a Johnson pro německé politiky výzvou?

Proč jsou provokatéři Trump a Johnson pro německé politiky výzvou?

Agresivní poselství, lži, systematické porušování pravidel: americký prezident Trump je pro rozumově orientované současníky často výzvou. I nový britský premiér Boris Johnson se hned na úvod vydal po stezce provokací. Pokušení německých politiků, na hrubé výpady reagovat stejně hrubě, je velké. Poddat se mu ale není nutně moudré. Komentář Margarete van Ackerenové pro Focus.de.

Za normálních  okolností špičkoví politici náš soucit nepotřebují. Většina z nich neskutečně moc pracuje. Objektivy kamer a kritickým okem novinářů je každý pohled, každá nepřípustná formulace nelítostně rozpitvána. Je to tvrdý život, který Merkelové, Maasové, Kramp-Karrenbauerové, Lindnerové, Söderové a Habeckové tohoto světa vedou. Ale je to přesně ten život, který chtěli a za který prosili voliče o podporu. Jací by to byli slaboši, kdyby se nyní dožadovali lítosti publika?

A přece se v těchto dnech vkrádá stále silněji pocit, že existuje jedna věc, za kterou si politikové naši upřímnou lítost zaslouží: nesmí říct, co si myslí. Aspoň ne vždy. Každá paní Nováková smí veřejně prohlásit, že považuje Trumpa za narcistu. Jakýkoliv normální občan smí razit tezi, že se v tomto týdnu zvolením Borise Johnsona za premiéra Velké Británie nastěhoval do Downing Street číslo 10 klaun. Proč otevřeně nevyslovit to, co stejně většina lidí vidí? Proč nenazvat pravým jménem, co se zdá být zcela jasné? Všichni to smí a mohou. Otevřená slova pro otevřenou společnost – tak funguje demokracie. Pro špičkové politiky však platí jiná pravidla.

A tak se z obou „otevřených hlav“ světové politiky, z Trumpa a Johnsona, stává skutečná výzva pro německé politiky. Jsou trvalým pokušením pro všechny, kteří se s oblibou prezentují jako mistři jaderné rétoriky a rádi vypustí svůj temperament.

Čím se liší Merkelová od Mützenicha

To se ukázalo v onom týdnu, kdy dočasný předseda frakce SPD, Rolf Mützenich, ve Spolkovém sněmu prohlásil, že „v Bílém domě sedí rasista“. V mnoha německých kancelářích a obývácích to mohlo vyvolat kolektivní přitakávání. Nakonec: nepostavila se i Angela Merkelová před týdnem na stranu čtyř političek s odlišnou barvou pleti, které Trump vyzval, aby se vrátily do své údajné vlasti? Kancléřka se jich skutečně zastala a Trumpova prohlášení ostře odsoudila. Malý rozdíl k Mützenichově větě však byl, že zatímco on mířil na osobu, zvolila ona rétorickou okliku.

I Merkelová musí cítit obrovské pokušení to Trumpovi pořádně osolit. Globální bořič pravidel, který svévolně vypověděl dohody s Íránem, který chce reorganizovat světový obchod po svém, který ji nemotorně vyzývá, aby platila německé účty, který systematicky šíří nepravdy, pro kancléřku musí představovat personifikovanou provokaci.

Politikové a proletáři v personální unii

Trump je člověk, který snoubí roli „politik“ s rolí „proletář“ jako jen málo osob před ním. Merkelová ale pokušení ho osobně napadnout, odolává. Ve své legendární řeči před několika týdny na Harvardu pak tedy jen řekla, „abychom lži nenazývali pravdou a pravdu lží“. Každý věděl, koho má na mysli, jméno Trump ale nepadlo.

Kancléřka mezi řádky sdělila, že zde nejde v prvé řadě o hru „on proti ní“ nebo „ona proti němu“, nýbrž o spolupráci zemí. S hrou to má většinou velmi málo společného. Jako nejmocnější reprezentantka Německa musí s nejmocnějším mužem světa spolupracovat. Prezidenta USA si nemůže vybrat, musí brát toho, který tu je.

Myslet na éru po Trumpovi

A také: administrace přicházejí a odcházejí, vztahy mezi zeměmi ale stojí nad politickými konstelacemi, jak předsedkyně CDU a nová ministryně obrany Kramp-Karrenbauerová nedávno decentně prohlásila.

Bude existovat Amerika po Trumpovi – i když na sebe možná nechá čekat déle, než jsme zpočátku doufali. Pro Německo by bylo fatální, kdyby z německo-amerických vztahů v potrumpovské éře zbyla jen hromada trosek. I proto vyznívá kdejaká kritika pána Bílého domu umírněněji, než by si zasloužil. I ministr zahraničních věcí Heiko Mass (SPD) se proto už delší dobu drží celkem na uzdě.

Basta à la Boris

Politikové vedení rozumem tedy nyní mají další výzvu: Borise Johnsona. Nový britský premiér totiž povýšil hazard za svou ústřední disciplínu. Před referendem o brexitu projížděl svou zemi v červeném autobuse, ze kterého hlásal, že Británie může ušetřit 400 milionů euro týdně, když se k EU otočí zády. Pouhý den po referendu již bylo vše jinak. Jenže: když to bylo pro všechny znatelné, politická úroda této lži již byla sklizena. Už ve svém bývalém profesním životě jako novinář se Johnson v Bruselu proslavil svými smyšlenými citáty.

Téma, při kterém chce Johnson prokázat svou sílu, si již vybral: je jím brexit. Pokud to bude nutné, chce bývalý žák Etonu – bez ohledu na nedozírné následky pro obchod a chaos na burzách – riskovat i tvrdý odchod. To už deklaroval pro případ, že by s ním EU nechtěla vést dodatečná vyjednávání. A oznámil ještě jednu zástavu: dohodnutých 39 miliard euro za konečné vyúčtování Velká Británie přinejhorším jednoduše nezaplatí. Basta à la Boris.

Jak Johnson sjednotí EU

Jak na takovou provokaci reagovat? Důležité pravidlo je nehrát provokatérovu hru. A přesně to se Merkelové a dalším důležitým evropským hráčům daří. Trvají na dodržování pravidel a drží v netušené jednotě při sobě. Takto viděno dosáhl Johnson cíle, který určitě ve své agendě neměl: sjednotil Evropu.

A co bude následovat? Nakonec vychladnou i Britům hlavy. Možná jim brzy dojde, že na tomto muži, slibujícím jim „zlatý věj“, je jediným zlatem jeho kštice. Což by mohlo bleskurychle způsobit jeho politický pád.

To je v každém případě naděje, kterou mohou v těchto dnech zcela otevřeně mnozí vyslovit, ale ne všichni.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: