Co je na populismu tak nebezpečného?

Co je na populismu tak nebezpečného?
REKLAMA

Zdánlivě vítězné tažení populismu v mnoha zemích je mýtem. Ne každý, kdo volil Trumpa nebo AfD, se s jejich programem také identifikuje. Kdo označuje protestní voliče za hloupé, jedná pošetile. Skutečné nebezpečí pro demokracii číhá jinde. Komentář Jana-Wernera Müllera vydal švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung.

V dnešní době zažíváme inflační používání slova „populismus“. Nejrůznější politikové, napravo jako nalevo, jsou dnes označováni nálepkou „populista“. Dokonce už i Emmanuel Macron si musel vyslechnout, že je populistou, totiž jedním z „extrémního středu“. Ale i mnoho jiných fenoménů, pro které by existovaly daleko příhodnější pojmy, se dnes jednoduše označují za populistické: protekcionismus, xenofobie, nacionalismus – abychom jmenovali aspoň některé. Pokud podle Hannah Arendtové představuje politická soudnost především schopnost rozlišovat, musíme si položit otázku: je ve všech těch vzrušených debatách o vítězném tažení zdánlivě nezadržitelné „vlny“ – nebo jak říká Nigel Farage, „tsunami“ – populismu, něco v zásadě mylného?

Začíná to už u klišé že každý, kdo kritizuje elity nebo cítí hněv proti „establishmentu“, musí být pro demokracii nebezpečným populistou. Zdá se to být zjevné – a přesto, při bližším pozorování, to je vlastně zvláštní myšlenka. Ještě před několika málo lety by nám každá dobrosrdečná učitelka občanské výchovy nebo každý politický vzdělávací pracovník vysvětlil, že kritický pohled na mocné je znamením demokratické angažovanosti. A nyní, na počátku 21. století, se najednou říká, že jakákoliv nedůvěra vůči mocným je pro politiku varovným signálem.

Problematický antipluralismus

Samozřejmě je pravda, že populisté, když jsou v opozici, kritizují vlády. Dělají však ještě něco jiného – a to je rozhodující: tak nebo onak ustavičně tvrdí, že pouze oni zastupují to, co sami nazývají „skutečným národem“ nebo „mlčící většinou“. Z nároku, že pouze oni zastupují všechny, vyplývají dvě věci: zaprvé jsou ostatní subjekty soutěže o politickou moc diskvalifikováni jako nelegitimní. Nikdy nejde jen o rozdílné názory nebo dokonce o otázky hodnot, což je v demokracii normální, v ideálním případě dokonce produktivní. Místo toho jsou všichni ostatní špatné, zkorumpované charaktery. Co tvrdil Donald Trump o Hillary Clintonové, bylo extrémní – ale u populisty se opravdu nejednalo o výjimku.

Méně viditelné je, že populisté také sugerují, že občané, kteří nakonec symbolické pochopení zdánlivě skutečného národa nesdílejí, vlastně vůbec k národu nepatří. Nigel Farage, vůdce Strany pro brexit, mluví o „real people“ (což neimplikuje nic jiného, než někteří Britové nejsou „praví“); a Donald Trump nazývá kritiky všeho druhu vždy hned jako „neamerické“.

To rozhodující – a nebezpečné – na populismu tedy není podezíravost vůči elitám (každý občan smí kritizovat mocné – což neznamená, že je taková kritika vždy oprávněná). Problematický je antipluralismus, tendence vylučovat druhé. To se odehrává viditelně na úrovni stranické politiky a méně viditelně, když populisté části populace – s oblibou beztak už zranitelnější menšiny – prohlásí za „nepravé“ (nebo rovnou za zrádce národa).

Sebepropagandu bychom neměli beze všeho akceptovat

Fatální je hojně rozšířený závěr, že voliči populistických stran jsou všichni také nutně antipluralisté. Vůdci těchto stran nám to jasně říkají ve svých prohlášeních (vyjádřeními ve stylu: „Pokud nejsme u moci my, pak národu někdo ukradl zemi“). Ale od občanů tento názor neznáme. Jasné důkazy, jak je to často složité, existují: průzkumy například ukazují, že až 50 % těch, kteří volili Alternativu pro Německo (AfD), to udělali jen na protest. Mnozí ani nevěří, že by byla strana kompetentní nabídnout řešení alespoň svého oblíbeného tématu, kterým je uprchlická krize.

Dodnes je Hillary Clintonové vyčítáno, že nabídla Donaldu Trumpovi předlohu (a tezi o aroganci liberálních elit tak nepěkným způsobem potvrdila), když přinejmenším několik jeho přívrženců označila za „ubohé“. Opravdu skandální na jejích projevech ale bylo její ‚de haut en bas‘ prohlášení (z franc. ‚seshora dolů‘, v tomto kontextu tedy ‚povýšenecké‘, pozn. red.), že těmto lidem „už nic nepomůže“. Samozřejmě že můžeme Trumpovy voliče opravdu tvrdě kritizovat; veskrze nedemokratický je ale postoj, že někteří lidé jsou zkrátka odepsaní. Samozřejmě je naivní si myslet, že je možné s každým z nich vést produktivní dialog – ale pokoušet se o to musíme stále znovu. Z předpokladu, že každý může svůj politický názor změnit (a z menšin se mohou stát většiny a naopak), žije demokracie.

Neměli bychom tedy populistům tak snadno věřit pohádku, kterou šíří o svém vlastním úspěchu: zdaleka ne všichni voliči jsou přesvědčeni o pozicích, které zastávají. Úspěch populistů je ale relativizován i v jiném ohledu. Nejen Nigel Farage tvrdí, že populistické „tsunami“ je už nezadržitelné. Právě před volbami do Evropského parlamentu byla mnoha médii čas od času šířena hororová představa, že nyní populisté zničí Evropu zevnitř (popřípadě pod vedením populistického kouzelníka Steve Bannona, který nepříliš nadané hráče jako Salvini nebo Orbán teprve pořádně naučí řemeslo).

Svým perverzním způsobem nabízí takové apokalyptické scénáře dokonce i určitý druh jistoty – vývoj můžeme sice považovat za strašný, ale pořád se ještě můžeme tvářit, že jsme odhalili dynamiku doby (a nejsme překvapeni jako v r. 2016, kdy jsme nepovažovali za možný brexit ani Trumpa a všechny obavy jsme přecházeli s nadřazeným úsměvem).

Zapojení středu

Politická dynamika současnosti ale v žádném případě nespočívá v tom, že by populismus byl jediným hráčem. Dodnes se v západní Evropě (s případnou výjimkou Itálie) a v Severní Americe nedostal k moci žádný pravicový populista bez kolaborace etablovaných konzervativních elit. Farage nezpůsobil brexit sám, ale potřeboval podporu zkušených toryů. Trump nebyl zvolen jako vůdce spontánního hnutí grassroots (angl. označení pro místní dobrovolnictví, pozn. red.) rozhněvaných bílých dělníků – jak praví klišé – nýbrž jako kandidát nanejvýš zavedené strany (někteří by možná dokonce řekli, že strany establishmentu).

Kde se konzervativci a křesťanští demokraté proti takové kolaboraci postavili rozhodně, tam  pravicoví populisté také netriumfovali – vezměme si například pro mnohé překvapivou porážku národoveckého a mladého Norberta Hofera proti postaršímu zelenému profesoru ekonomie Alexanderovi Van der Bellenovi v rakouských prezidentských volbách v r. 2016. Jednalo se první důležité politické rozhodnutí po Trumpově volebním úspěchu a už zde k mnohými očekávanému domino efektu nedošlo.

REKLAMA

Nebezpečím pro demokracii není, že se náhle všude rozhodují většiny pro pravicové populisty. Nebezpečná je skutečnost, že zdánlivě umírněné středo-pravicové subjekty už neznají žádné hranice a kolaborují s populisty, nebo jen jednoduše kopírují jejich obsahy. Politik CSU Manfred Weber se v eurovolbách prezentoval jako heroický protipopulistický bojovník. Faktem je, že by se evropskému pionýrovi pravicově populistického umění vládnout, Viktoru Orbánovi, bez Weberovy podpory tak snadno nepodařilo systematicky demontovat maďarskou demokracii. Weber v uplynulých letech neustále vytyčoval „červené linie“, které pak Orbán lehce překračoval.

Z toho všeho nevyplývá, že bychom měli pravicové populisty zcela ignorovat nebo je z politických konfrontací zcela vyloučit. Je ale dobré si uvědomit, že populisté hovoří spíš za malou hlučnou menšinu než za mlčící většinu. Teprve oportunismus mainstreamu a pravicového středu jim umožňuje mít skutečný vliv, ať už prostřednictvím oficiálních koalic nebo tichým kopírováním, přičemž obojí vede k trvalé změně politické kultury.

Uvedený text pochází z referátu, který Jan-Werner Müller přednesl 4. června 2019 v Berlíně na fóru Populismus deníku Neue Zürcher Zeitung.


Jan-Werner MüllerJan-Werner Müller je německý politolog, narozený v r. 1970. Studoval na Svobodné univerzitě v Berlíně (Freie Universität Berlin), University College London, St. Antony’s College University of Oxford a na Princetonské universitě. V letech 1996 až 2003 působil na All Souls College v Oxfordu, od r. 2003 do 2005 na European Studies Centre St Antony’s College. Od r. 2005 vyučuje politickou teorii a ideové dějiny na Pricetonské univerzitě. V Čechách mu zatím vyšla kniha Co je to populismus?

REKLAMA