Herfried Münkler: Odchod Merkelové by mohl Evropu rozštěpit

Herfried Münkler: Odchod Merkelové by mohl Evropu rozštěpit
REKLAMA

Politolog Herfried Münkler komentuje výběr předsedkyně Evropské komise a zabývá se rolí, kterou v dnešních neklidných politických vodách hraje Angela Merkelová. V Bruselu se nešachovalo, píše, ale vedla se politická vyjednávání, jaká jsou v tak složitém útvaru, jakým EU je, běžná. Do budoucna je třeba najít někoho, kdo převezme vyvažovací roli Angely Merkelové. Článek vyšel v deníku Die Welt+ 8. července 2019.

Model špičkových kandidátů, kterým chtěli od eurovoleb v r. 2014 mnozí politikové zahájit přesun váhy uvnitř EU od šéfů vlád směrem k parlamentu, selhal. O tom není pochyb. Tento model neztroskotal, jak se teď snaží veřejnosti namluvit někteří politikové, kvůli intrikám Evropské rady, nýbrž na politické komplexitě Evropy.

Navíc je velmi sporné tvrzení, že dohoda mezi frakcemi Evropského parlamentu neakceptovat žádného předsedu Evropské komise, který nenastoupil do eurovoleb jako špičkový kandidát, učinila krok k demokratizaci Evropy. Dalo by se také říct, že se v případě mezifrakční dohody jednalo o „ústavní puč“ politického orgánu proti duchu a znění evropských smluv.

Ve skutečnosti je evropský projekt od samého počátku ke konci 50. let zdůvodněn vyvažováním zájmů prostřednictvím jednání a kompromisů a v žádném případě nestojí na demokratickém základě většinových rozhodnutí. Většinová rozhodnutí totiž skrývají riziko notorické majorizace určitých skupin a zájmů, což by u takto na okraj vytlačených subjektů vyvolalo sklon k odloučení nebo dokonce vystoupení.

Že riziko majorizace u politického projektu, jakým sloučení národních států s vlastní dlouhou historií bezesporu je, hraje významnou roli, bylo otcům evropského projektu jasné. A když upadlo v mezičase jednou v zapomnění, bylo výsledkem referend, například odmítnutím smlouvy o evropské ústavě ve Francii a Nizozemsku, opět připomenuto.

Odpovídajícím způsobem jsou evropské smlouvy koncipovány tak, že je jednohlasnost pravidlem, většinová rozhodnutí výjimkou a v případě takových výjimek pak může rozhodnout pouze velká většina. V politickém uspořádání Evropy je základním principem ochrana menšin, dodržování této zásady zajišťuje soudržnost heterogenního politického útvaru. „Ústavní puč“ z r. 2014, který přivedl k moci Junckera a Schulze, byl od začátku vysoce riskantním politickým projektem, jehož závažnost do rétoriky zamilovaným politikům zřejmě unikla.

Dokud se z obyvatelstva evropských národních států nestane evropský národ, na ústředním významu ochrany menšin se nic nezmění – popřípadě, kdo na tom něco změní, tomu hrozí riziko zničení EU. Toto vědomí je dokonce součástí voleb do Evropského parlamentu, při nichž má polský občan dvojnásobnou váhu hlasu než občan Německa, Malťan a Lucemburčan desetinásobnou a vyšší než Němci.

Nedemokratický model špičkových kandidátů

Zvýhodňování malých subjektů závažně porušuje demokratický princip rovnosti hlasů a to omezuje demokratickou legitimitu Evropského parlamentu přinejmenším stejně jako skutečnost, že se v těchto volbách o přízeň voličů neuchází celoevropská, ale různé národní kandidátky. Už jen z těchto dvou důvodů není model špičkových kandidátů zdaleka tak demokratický, jak je některými politiky prezentován.

Nyní nalezené personální řešení je postaveno na zásadách vyjednávání a utváření kompromisů. Rozhodující byl okamžik, kdy se většina Evropské rady zřekla dočasně favorizovaného kandidáta Franse Timmermanse, navrženého Evropskému parlamentu za kandidáta na úřad předsedy Evropské komise většinovým rozhodnutím a to navzdory odporu Východoevropanů a Italů – což by bývalo bylo možné. Jednalo by se ale o rozhodnutí, které by beztak velké odstředivé síly v Unii ještě zvětšilo.

Odvrácení se od modelu špičkových kandidátů vychází z tradice ochrany menšin. Stála za ním snaha zabránit tomu, aby se země Visegrádu a Itálie cítily zahnány do role poražených, a zamezení vzniku permanentní koalice odporu proti ose BerlínPaříž. Připuštění takového vývoje by tváří tvář stále ještě probíhajícímu brexitu bylo aktem politické hlouposti. Další trvání na Manfredu Weberovi jako špičkovém kandidátovi nejsilnějšího hnutí v Evropském parlamentu by oproti tomu zpochybnilo německo-francouzskou osu.

Angela Merkelová v této situaci zase jednou vsadila na soudržnost Evropy a při tom upozadila stranicko-politickou loajalitu. To jí otevřelo možnost strukturovat jednání v Evropské radě a dovést je k řešení. Prokázala, že je moudřejší Evropankou než Martin Schulz, který když nyní brojí proti personálnímu složení a způsobu, jakým ho bylo dosaženo, jen dokládá, že evropskou komplexitu chápe daleko méně, než si sám myslí.

Ale jakou roli hrála kancléřka ve dnech mezi Osakou a Bruselem doopravdy? Lze opravdu říct, že zaujala vůdčí roli, jaká jí v byla v minulosti přisuzována a kterou si Německo, na základě své hospodářské váhy, nárokuje? A to s přihlédnutím k faktu, že se jako členka Evropské rady při návrhu Ursuly von der Leyenové na funkci předsedkyně Evropské komise jako jediná musela zdržet hlasování.

REKLAMA

I když se dým posledních dní ještě zcela nerozptýlil, lze rozpoznat, jak funguje politické vedení na evropské úrovni: ne zarputile odhodlaným vystupováním a bezpodmínečným trváním na osobách a principech, ale vysokou flexibilitou a stálou připraveností k více možnostem. Dalo by se také hovořit o politice flexibilního zkoušení, během kterého jsou oponenti neustálým vyklízením vlastních pozic nuceni rovněž opouštět své pozice, aby bylo možné nastartovat nové kolo hledání průniků a kompromisů. Ten, kdo tuto taktickou hru ovládá nejlépe, ten také ovládá jednání a stává se vůdčí figurou, bez toho, aby si musel nárokovat roli vůdce.

Lze to označit za „zákulisní politiku“ a „politické šachování“. Odhlédneme-li od skutečnosti, že tato volba slov nahrává odpůrcům Evropy a pravicovým populistům, dokládá i naprosté nepochopení složitosti fungování Evropské unie. Ano, z redukce evropské komplexity lze udělat politický projekt. Zajisté by se jednalo o dlouhou cestu, po které se však může vyplatit kráčet. Neměli bychom ale propadnout iluzi, že si tuto cestu lze zkrátit „ústavním pučem“ nebo dohodami mezi frakcemi v Evropském parlamentu.

Jestli bude Ursula von der Leyenová zvolena za předsedkyni Evropské komise, je v tuto chvíli stejně otevřené, jako budoucnost koalice v Berlíně. Co je ale stále zjevnější, je loučení Angely Merkelové s politickým životem. Na vábení z různých stran, aby odešla do Bruselu a stala se sama předsedkyní Komise, nepřistoupila. Důsledky jejího odchodu budou v Bruselu ostatně větší než v Berlíně, jelikož budoucnost EU bude záležet na tom, jestli se najde někdo, kdo převezme její roli flexibilního „vyrovnávače“ a také ji bude vykonávat.

Macron toho v žádném případě nebude schopen, jak ukázalo jeho vystupování během nejnovějšího „vyjednávacího pokeru“. Zájmová politika šéfů zemí a vlád na jedné straně a principialismus parlamentu na straně druhé tuto mezeru, zanechanou odchodem Merkelové, otevírají ještě více, než už beztak je. Mohlo by se tedy stát, že se odchod Merkelové z evropského jeviště stane začátkem konce Bruselu.


Herfried MünklerHerfried Münkler (narozen 15. srpna 1951 v hesenském Friedbergu) je německý politolog, zabývající se především politickou teorií a dějinami idejí. Pracuje na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Stal se známý především díky svému výzkumu o Machiavellim (jeho disertační práce na toto téma je v dnes v oboru považována za standardní dílo) a patří mezi nejvýznamnější německé politology (Wiki). Je také autorem mnoha knih, jeho kniha Němci a jejich mýty vyšla i v češtině.

REKLAMA