Proč se z východního Německa stává bašta AfD?

Proč se z východního Německa stává bašta AfD?

Z „DDR“ se stává AfD – bývalá NDR sklouzává doprava, píše švýcarský magazín Watson. V Braniborsku a Sasku se tuto neděli konají zemské volby a AfD může počítat s tučnými zisky. 30 let po pádu Berlínské zdi se stává východ Německa baštou radikální pravice. Srovnáme-li Českou republiku a Evropu, je to v mnohém poučné i pro nás.

Když 9. listopadu 1989 – spíš náhodou než úmyslně – padla Berlínská zeď, byla euforie slovy nepopsatelná. Za necelý rok došlo k znovusjednocení NDR s tehdejší NSR. Mnoho Němců bylo přesvědčeno, že „nyní spolu sroste to, co k sobě patří“, jak měl duchu doby říct bývalý spolkový kancléř, sociální demokrat SPD Willy Brandt.

30 let po pádu železné opony ale vládne vystřízlivění. V každodenním životě už téměř nic nepřipomíná rozdělení Německa na dvě politicky a hospodářsky naprosto rozdílné země. Dodnes však mezi západem a východem existuje mentální bariéra, lidé si zůstali cizí. Ukazuje se to dokonce i během dovolených: přehnaně řečeno, jede západní Němec na Sylt, zatím Němec z východu navštíví Rujánu.

Politicky se to projevuje na úspěchu pravicově populistické Alternativy pro Německo (AfD). Na západě se sice prosadila, ale je na hony vzdálena tomu, aby se stala mocenským faktorem. Zcela jinak tomu je v bývalé NDR. V neděli se konají volby v Sasku a Braniborsku, 27. října následují volby v Duryňsku. AfD čekají tučné zisky, ve všech třech spolkových zemích by se mohla stát nejsilnější stranou.

Co stojí za tímto posunem doprava? Jak se z NDR stala AfD? Pokus o vysvětlení.

Hospodářství

Po převratu bylo východní Německo hospodářsky na dně. O průmyslu NDR rozhodovala pověstná Treuhand. Pokusy o záchranu firem a pracovních míst probíhaly až později. To zanechalo v hlavách východních Němců stopy. Dnes však existují tehdejším kancléřem Helmutem Kohlem slibované „kvetoucí krajiny“ doopravdy.

Hospodářský boom se odehrává i na východě. Nezaměstnanost je však stále vyšší než na západě, zatímco jsou mzdy a důchody částečně i výrazně nižší. A navzdory spolkové kancléřce východoněmeckého původu jsou Němci pocházející z NDR ve špičkových pozicích v politice, hospodářství a managementu spíše výjimkou. Dokonce i v samotném východním Německu sedí v ředitelských křeslech z velké části západní Němci.

V NDR si mohli lidé jen těžko vybudovat jmění nebo ho zdědit. Mnoho východních Němců se proto dodnes cítí jako občané druhé kategorie. Tento pocit vznikl částečně už v dobách Německé demokratické republiky, protože dokonce v „bratrských“ socialistických zemích bylo s turisty z NSR s jejich tvrdou západní markou zacházeno lépe než s občany z „DDR“.

Kultura

Spolková republika zažila po Druhé světové válce nejen obrovský ekonomický rozmach. I kulturní život se rozhýbal, došlo k otevření společnosti. Totalitní NDR za železnou oponou zůstala tímto vývojem nedotčena. Protože se z definice chápala jako antifašistický stát, nedošlo nikdy ke skutečnému vyrovnání s minulostí.

K podobnému závěru dochází i spisovatelka Ines Geipelová, která říká, že „Saská Kamenice je rokem ’68 východu“ (článek pokračuje pod odkazem):

Spisovatelka Ines Geipelová: „Chemnitz je rok ’68 východu“

Dodnes dopadají na východě extrémně pravicová a nacionalistická hesla na úrodnou půdu. Projevuje se to i v přístupu k cizincům. Hospodářský zázrak NSR přivedl do země mnoho pracovních sil a „přivykl“ lidi na „multikulti“. Oproti tomu nebyli ve východním Německu téměř cizinci, uprchlická krize v r. 2015 je proto na východě Německa vnímána jako daleko větší hrozba než na západě.

Nicméně získalo mnoho občanů „DDR“ díky západní televizi aspoň určité ponětí o životě v NSR. To však neplatilo pro severovýchod a jihovýchod země, tam nebylo možné ARD nebo ZDF naladit. Tenkrát se toto území nazývalo „údolím nevědomých“. „Následky doznívají dodnes“, říká historik Heinrich August Wnkler v týdeníku WirtschaftsWoche.

Chybějící přístup k západnímu televiznímu vysílání je důvodem, proč se v Drážďanech dokázala etablovat rasistická a tendenčně protidemokratická Pegida, zatímco podobné hnutí v Lipsku ztroskotalo na občanských protestech. Ani AfD se v nikde v Německu nedostává na tak vysoké hodnoty, jako v Sasku a především v regionu okolo Drážďan.

Politika

Sběrným místem tzv. „ostalgiků“ byla po dlouhou dobu Levice. Ta vznikla ze státní strany NDR (a Paralele k československé KSČ, pozn. red.) SED. S Bodo Ramelowem – který je také „importem“ ze západu – má v Duryňsku předsedu vlády, jediného v německých spolkových zemích. Nyní jí ale u východních Němců ve stále větší míře přebírá hlasy AfD.

Podle politických pozorovatelů si za to může Levice částečně sama. Dominující postavou, kterou byl bývalý předseda SPD Oskar Lafontaine (opět západní Němec. pozn. red.), se rozplynula východní identita strany. K tomu přichází kulturní vnímání, větší náchylnost východních Němců ke xenofobii a nacionalismu. To nahrává AfD.

Postupimský politolog Jochen Franzke označuje AfD za „vysavač, který v současné době nasává všechen protest“. „Pocit přehlížení a vyloučení přivedl mnoho občanů nových spolkových zemí napřed doleva, potom doprava“, uvádí ústavní právník a spisovatel Bernhard Schlink („Der Vorleser„, Předčítač) v jedné stati.

Fenomén Höcke

Björn Höcke je vlastně „jen“ předsedou duryňské AfD. Ale i v Braniborsku a Sasku chtějí příznivci strany vidět především jeho. 47letý bývalý učitel dějepisu je na východě hvězdou AfD. Přitom také nemá žádnou východoněmeckou minulost. Höcke pochází z Porýní – západněji to už téměř nejde. Do Duryňska se přestěhoval při hledání svého německého ideálu.

S manželkou a čtyřmi dětmi žije v malé obci, která by mohla zdobit každou kýčovitou romantickou pohlednici – včetně zříceniny v pozadí. Björn Höcke zastupuje v AfD „křídlo“, jehož profil bychom mohli nazvat jako národovecky-nacionalistické až extrémně pravicové. Z tohoto pohledu nebyla uprchlická vlna r. 2015 humanitární krizí, ale součástí výměny německého národa (Umvolkung).

Höcke je zářivou figurou a mistrem dvojsmyslů. V lednu 2017 označil památník holocaustu v Berlíně za „památník hanby“. Hanbou nemyslel jen masovou vraždu evropských Židů, ale především existenci památníku v nejlepší městské lokaci, který Němce upomíná na jimi spáchané zločiny.

Höcke není popíračem holocaustu, pro něj ale není národní socialismus ničím víc než nepříjemným pracovním úrazem v jinak slavných německých dějinách. Předseda AfD Alexander Gauland ho označil za „hromádku ptačího trusu„. Shit happens. A nyní se odpoutejme a „proveďme ve zpracování minulosti obrat o 180 stupňů“ (citát Björna Höckeho).

V předvolebním boji se Höcke drží relativně zpátky, přesto se však netají svými úmysly. Pro uchazače o azyl si nepřeje vítací kulturu, ale „kulturu loučení“. Otevřeným mocenským bojům se zatím vyhýbal. Höcke se zatím neucházel o místo spolkového předsedy AfD. Přesto mnozí pozorovatelé věří, že jeho „křídlo“ by mohlo AfD v dlouhodobém horizontu rozdělit.

Prognóza

Ačkoliv AfD v Braniborsku, Sasku a Duryňsku výrazně posílí, je považována za neschopnou vládnout. V Sasku uvažují zástupci CDU o menšinové vládě, která by se případ od případu nechala podporovat AfD. Zároveň se o slovo hlásí síly odporu. V Drážďanech se minulou sobotu konala obrovská demonstrace „Solidarita místo vyloučení“.

To se odráží i v nejnovějších průzkumech veřejného mínění. V Sasku se nyní CDU nachází výrazně před AfD. V Braniborsku ji dotáhla SPD a Duryňsku leží AfD pouze na třetím místě za Levicí a CDU. O výsledcích národovecké a pravicově populistické SVP v některých švýcarských kantonech, jakkoliv je toto srovnání problematické, si může nechat AfD stejně jenom zdát.

Hospodářské a kulturní rozdíly mezi východem a západem budou dále mizet. Na překonání rozdělení Německa je potřeba více času, než si před 30 lety myslela většina euforicky smýšlejících lidí. Jistě aspoň tolik, jak dlouho trvalo rozdělení samotné, tedy 40 let.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: