Igor Čubajs: Rusko, jaké by mohlo být

Rusko, jaké by mohlo být

K vysvobození z ideologického marasmu 20. století může dojít jen radikálními kroky, píše v komentáři pro švýcarský list Neue Zürcher Zeitung ruský filosof a sociolog Igor Čubajs. Rusko se možná v lesku svých moderních metropolí obnovilo, mentálně se však nepohnulo z místa. Důvodem je, že Putinův režim čerpá svou legitimitu ze směsi přežitých představ a ideologií. Aby se země dokázala sama od sebe osvobodit, a tak sama k sobě nalezla cestu, je třeba, aby došlo ke zlomu.

Před 30 lety propagoval Michail Gorbačov slogan o „našem společném evropském domě“. Jeho výzva odrážela náladu převážné většiny ruských občanů, kteří nenáviděli cenzuru a už měli dost železné opony. Sovětský svaz začal aktivně otevírat kulturní a politická okna. Pokud to bylo jenom trochu možné, tak jsme my Rusové bolševiky zničený most do Evropy už znovu postavili, stejně jako to udělali Češi, Poláci, Maďaři, obyvatelé Pobaltí, Ukrajinci a Gruzínci. Po r. 2000 ale začalo nové ruské vedení pod taktovkou Vladimíra Putina otáčet ručičkami dějinných hodin zpátky do minulosti.

Oficiální propaganda nás chce stejně jako dříve přesvědčit, že Západ je náš nepřítel. Aktivní a bdělá část ruské společnosti ale v evropských sousedech vidí partnery a přátele. Ideje a myšlenky Rusů, kteří se nenechají utlačovat novou cenzurou, nachází po zveřejnění v západoevropských médiích cestu zpět do své vlasti. Rád bych při této příležitosti navázal na úvahy rovněž pro ruskou stranu nepříjemné okolnosti obléhání Leningradu petrohradské spisovatelky Eleny Chizhové (NZZ z 6. května 2019). Rozšířím však svůj pohled na celé dějiny Ruska 20. století, tedy na způsob, jakým moje vlast až do dnešních dnů pohlíží na své dějiny.

Sovětské pseudodějiny

Carské Rusko se k cenzuře historických děl stavělo rezervovaně. Zcela jiná pravidla panovala v Sovětském svazu. První den po svém puči proti demokraticky zvolené vládě zakázali bolševici desítky novin. V r. 1921 byly na Leninův příkaz zavřeny všechny humanitní fakulty a univerzity. Do roku 1934 nebyly vyučovány dějiny. V odpovědi na převzetí moci národními socialisty v Německu byl ale obor na školách a univerzitách opět zaveden.

Skutečné dějiny Sovětského svazu nenajdete v oficiálních učebnicích, ale v kronice odporu proti systému.

Přitom se ovšem už nejednalo o „dějiny“, ale o jejich „ideologickou mutaci“. Nad sovětskou vědou viselo přísné heslo: „Budujeme komunismus„. Každý, kdo ho chtěl kriticky zkoumat, jako například: „Jaký komunismus? Nejsme v ráji, ale v pekle – máme gulagy; 6 milion osob bylo deportováno; během tří státem organizovaných hladomorů přišlo o život 14,5 milionů lidí; socialismus měl znamenat konec vykořisťování, ve skutečnosti je ale v SSSR daleko vyšší než v kapitalistických zemích“ – ten zmizel beze stopy. Sovětská „historiosofie“ od té doby zpívala stále stejnou písničku, že hlavní událostí 20. století byl „Velký říjen„.

V r. 1991 se Sovětský svaz rozpadl. Vzepětí lidí vedlo ke zhroucení mýtu o „vítězství komunismu“, o který se celý systém opíral, ale následně nenastala žádná lustrace úřadů a vládnoucí vrstva zůstala u řadících pák moci. Protože volby v Rusku ještě nikdy nesplňovaly západní standardy, potřebovalo vedení, aby udrželo lidi na uzdě, novou postkomunisticko-nacionalistickou ideologii. Za středobod minulé éry tedy prohlásilo „Velkou vlasteneckou válku“. „Ruský lid zachránil Evropu před fašismem, hlavním aktérem století je generalissimus vítězství: Josif Stalin.“

Ale mýtus o Stalinovi se ukázal stejně málo nosný jako ten o Velkém únoru. Jistě, Rusové prošli během války neuvěřitelným utrpením, ale nad nacisty zvítězilo celkem 53 zemí protihitlerovské koalice, z nichž jednou byl i Sovětský svaz. Dnešní ruská propaganda zamlčuje Stalinem několikrát zopakované přiznání, že by SSSR bez pomoci USA a Velké Británie náporu Třetí říše neodolal a válku by prohrál. Propagandisté kromě toho „zapomínají“, že Sovětský svaz už téměř 30 let neexistuje.

Státní ruská média pětkrát revidovala počty našich obětí. Stalin udával, že ve válce padlo 7 milionů občanů SSSR, ale podle posledních údajů státní Dumy byl počet sovětských obětí 42 milionů! To je více než ztráty našich spojenců a protivníků jakožto i veškeré ruské ztráty za posledních tisíc let ruských dějin dohromady! (V První světové válce jsme měli 700.000 padlých.) Tezi o morální nadřazenosti vítěze vděčíme i okolnosti, že Stalin v r. 1939 rozpoutal Druhou světovou válku spolu s Hitlerem. 23. srpna podepsaná tajná dohoda, jejíž existence byla před ruským lidem 50 let tajena, umožnila oběma zemím přepadnout Polsko: německé Wehrmacht 1. září ze západu a Rudé armádě 17. září z východu.

V Rusku se nadále nachází pod zámkem mnoho dokumentů a nepříjemná fakta jsou zatajována. Historikové to nazývají Archiv Gulag (v Německu jsou všechny dokumenty o Druhé světové válce volně přístupné). O Stalinových poválečných zločinech – třetí uměle přivolaný hladomor v letech 1946 a 1947, během kterého zemřely zhruba 2 miliony lidí – se povedlo informovat pouze jedinému profesionálnímu historikovi, Wenjaminu Simovi: v knize, která vyšla v r. 1996 ve směšném nákladu 200 kusů. Stalin zorganizoval nedostatek potravin s cílem vyhladovět partyzány, kteří v letech 1944/45 přešli z války proti Hitlerovi do boje proti sovětskému režimu. Mýtus o „velkém vůdci“ se otřásá ve všech ohledech.

SSSR není Rusko

Spolu se zavedením sovětské cenzury přišla i subverze. V novinovém článku jako je tento, nelze vyjmenovat všechna díla a jména, která byla důležitá, ale jednu okolnost je třeba vypíchnout: skutečný novější výklad dějin začíná Solženicynovou větou, že se Sovětský svaz chová k historickému Rusku jako vrah k zavražděnému. Všichni víme, ze Třetí říše a Spolková republika jsou „geneticky“ zcela jiné státy. Hluboký historický řez, který způsobil bolševický převrat r. 1917, v tomto srovnání poněkud slábne. Lid se samozřejmě bolševickému teroru také bránil. Proto nenajdete skutečné dějiny Sovětského svazu v oficiálních učebnicích, ale v kronice odporu proti systému.

Po vítězství „rudých“ nad „bílými“ v občanské válce najednou sovětská moc stála nečekaně nad propastí. V r. 1021 se v Moskvě konal sjezd bolševiků, ale ve stejnou dobu vzplálo povstání námořníků v Kronštadtu. Zároveň se vzbouřili rolníci, jako například během povstání v Tambově, které bylo krvavě potlačeno Rudou armádou. Nakonec musel Lenin přiznat hospodářské ústupky. Zavedl „Novou ekonomickou politiku“ (NEP), která trvala do r. 1929.

Po útoku nacistického Německa na Sovětský svaz vypukla občanská válka v zemi prakticky znovu; ruská společnost se rozpadla. 1,1 milionu lidí přešlo na stranu nepřítele – v žádném případě se však nejednalo o fašisty. Generál Vlasov udržoval tajné styky s plukovníkem Stauffenbergem, který spoluorganizoval atentát na Hitlera. Stalin mezitím vedl válku železnou rukou, v ideologické oblasti však utpěl porážky. Kvůli posílení patriotismu a bojové pohotovosti se do Rudé armády vrátila caristická symbolika, s frčkami a hodnostmi. Byla zavedena vyznamenání pojmenovaná po ruských hrdinech jako Suvorov a Kutuzov. Aby se zvýšila morálka, byla reaktivována Stalinem téměř zcela zničená ortodoxní církev. Sovětské vedení se přidalo k antihitlerovské koalici a rozpustilo kominternu. Uvolnění ale trvalo pouze krátkou dobu; pouhý rok po konci Druhé světové války spolupráci se Západem ukončila konfrontace systémů.

K dalšímu ústupku byli bolševici donuceni po povstáních v Gulagu v květnu až září 1953, hned po Stalinově smrti. Desítky tisícovek politických zajatců uprchly z táborů a vydaly se do Vorkuty, aby obsadily tamní rozhlasový vysílač. Trestaneckou revoltu zastavilo letectvo, ale Kreml se nemohl vyhnout vyvození důsledků. Chruščov začal zavírat tábory, nastala obleva. V mezinárodních vztazích vystřídal tezi o nevyhnutelném vítězství světové revoluce princip pokojné koexistence. Sibiřská povstání vedla i k tomu, že Moskva nečekaně stáhla své jednotky z Rakouska a uznala jeho neutralitu. Finům byla také navrácena základna v Porkkale. Že se Konradu Adenauerovi podařilo v r. 1955 s Kremlem vyjednat návrat německých válečných zajatců, nebyla pouze zásluha spolkového kancléře, ale stejně tak rebelů z Gulagu.

S Putinem zpět do minulosti

Ideologickou změnu, která oslabila celou nomenklaturu, provedl Michail Gorbačov v r. 1985.  Tehdy seděli téměř všichni disidenti ve vězeních a psychiatrických ústavech. Pod betonem cenzury však žhnula „revoluce vtipů„. Lid si ustavičně dělal legraci ze strany a jejích vůdců. Aby zůstal věrohodný, cítil se Gorbačov nucen zavést „perestrojku“ a „glasnosť„. Byla to politika otevírání se, ve které v devadesátých letech pokračoval málo úspěšný Boris Jelcin. Od nultých let se země pod Putinem přiklání k nové formě sovětského systému.

Východisko z marasmu ruského 20. století může nastat jen radikálními kroky. To představuje jednak juristické zpracování zločinů sovětské případně stalinistické vlády teroru a odsouzení pachatelů a jejich pomocníků. Tak by se stalo znovunalezení moderního, nezávislého, objektivního a vědeckým kritériím odpovídajícího výkladu dějin důležitým krokem k vytvoření nové ruské identity. Jen pravda nás může osvobodit. V konečném důsledku by šlo o návrat do „společného domu“ demokratické Evropy, ve kterém různé národy spolupracují v pokojné soutěži.

Není takové evropské Rusko to, co si všichni, komu záleží na svobodě, demokracii a lidské důstojnosti, přejeme?


Igor ČubajsIgor Čubajs, narozen 1947, je ruský filosof a sociolog žijící v Moskvě. Inicioval vznik nového oboru „ruská studia“. Je prvním děkanem tohoto oboru na Ústavu sociálních věd a ředitelem Mezikulturního centra ruských studií na Fakultě humanitních a sociálních věd Univerzity přátelství národů Ruska a také členem správní rady Ruské unie spisovatelů. Vydal mnoho odborných knih a novinových článků. Je starším bratrem politika a podnikatele Anatolije Čubajse, s jeho politickými názory však nesouhlasí a neudržuje s ním kontakt.  Igor Čubajs podepsal v r. 2010 petici Putin must go a v r. 2014 podepsal prohlášení, vyzývající ruskou vládu k zastavení agrese na Ukrajině.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: