Katharina van Bronswijková: „Existencionální nebezpečí klimatické krize je vytěsňováno“

Katharina van Bronswijková:

Rozhovor pro magazín německých lékařů „aerzteblatt.de“ s Katharinou van Bronswijkovou, mluvčí hnutí „Psychologists/Psychotherapist for Future“ o obranných mechanismech, sebereflexi a psychické zátěži dětí, angažujících se v hnutích na ochranu životního prostředí. Rozhovor vedla Petra Bühringová.

aerzteblatt.de: Paní van Bronswijková, jek je možné, že se hnutí „Fridays for Future“ Grety Thunbergové podařilo rozhýbat tolik věcí?

Katharina van Bronswijková: Změna klimatu je reálná a všichni to už nějakou dobu víme. Věda to potvrzuje. Pokud by změna klimatu pokračovala stávající rychlostí, ohrozilo by to základy života a naši fyzickou a psychickou integritu. Dopady jsou stále viditelnější a citelnější, takže už nelze o klimatické změně pochybovat. Důležitým aspektem je také to, že nespravedlnost, kterou jsme napáchali na nasledujících generacích, je v protestech školáků tak jasně citelná.

Každý z nás byl dítětem a ví, jaké to je vyrůstat v nespravedlivém světě. Poprvé v dějinách ale už nejsou rodiče toho názoru, že svým dětem přenechali lepší svět.

Musíme se rozhodnout, jak s těmito existencionálními pocity viny zacházet. Mnoho lidí zaujímá k tomuto hnutí jednoznačnou pozici, buď se s ním solidarizují, nebo ho odmítají. To je společenská realita. Tak velký ohlas zatím ještě změna klimatu nevyvolala.

aerzteblatt.de: Jak vznikl nápad založit iniciativu „Psychologists/Psychotherapists for Future“?

Van Bronswijková: Inspirovány hnutím „Fridays for Future“ se chtěly zakladatelky „Psychologists/Psychotherapists for Future“ Lea Dohmová a Marieke Schulzeová, obě psychoterapeutky, také připojit k angažmá za lepší životní prostředí. Hnutí „Psychologists for Future“ už existovalo ve formě švédského facebookového a instagramového kanálu s hashtagem #PsychologistsForFuture. Profesní organizace a psychoterapeutické komory ještě podobné aktivity nevyvíjely. Proto jsme založili „Psychotherapists for Future“. Vypracovali jsme pak stanovisko k souvislostem změn klimatu s psychologií, kde jsme také shromáždili relevantní studie. Stanovisko šíříme přes sociální média, takže okruh podporovatelů denně roste.

aerzteblatt.de: Kolik podporovatelů máte v současné době?

Van Bronswijková: Kolem 3.000 podporovatelů z 22 zemí. Zatím se nám – tedy skupině zhruba 60 aktivních psychoterapeutů a terapeutek – podařilo prověřit kvalifikaci kolem 2.700 lékařských nebo psychologických terapeutů, dětských a mládežnických psychologů nebo psychiatrů s převážně psychoterapeutickou činností. Stanovisko je šířeno i v anglickém jazyce, protože nám od začátku šlo i o spolupráci např. se švédskými kolegy. Zatím se dostalo i bylo podepsáno mj. v USA, Austrálii a Indonésii.

aerzteblatt.de: Ve stanovisku „Psychologists/Psychotherapists for Future“ uvádíte, že je klimatická změna psychickými obrannými mechanismy intuitivně podceňována. Můžete to blíže vysvětlit?

Van Bronswijková: Existuje k tomu řada studií, týkajících se jednak chování k životnímu prostředí, ale i vnímání klimatické změny. Ty jsou vyjmenovány v našem prohlášení. Lidé mají vrozenou tendenci řídit své chování podle krátkodobých cílů. Změna klimatu je ale zcela komplexní a abstraktní problém, důsledky vlastního chování nejsou ve vztahu k ochraně klimatu v konkrétních situacích vždy znatelné. Souvislosti nejsou jednoduše viditelné. Proto lze jen těžko dosáhnout změny chování. Například po každé jízdě autem se nedozvíte o konkrétních dopadech na klima.

aerzteblatt.de: Změna klimatu je tudíž vytěsňována?

Van Bronswijková: Náš mozek už téměř neumí takto složité problémy zpracovat. Když se pak jako rozumné bytosti zabýváme vědeckými poznatky a zjistíme, jak obrovská klimatická krize skutečně je, jak ohrožuje naši existenci a jak velkou měrou se na ní osobně podílíme, dostaví se nepříjemné pocity: zloba, strach, smutek, bezmoc. Abychom si zachovali duševní zdraví a byli schopni dostát povinnostem běžného dne, jsou tyto pocity vypuzeny, popřípadě vytěsněny. Skutečnému a vlastně nutnému jednání ve vztahu ke klimatické krizi to ale stojí v cestě (Náš „plazí mozek„, tedy vývojově nejstarší část mozku – amygdala – umí na ohrožení reagovat jen třemi způsoby: útěkem, ustrnutím nebo útokem. Odmítnutí vědeckých faktů případně vytěsnění se rovná útěku, případně ustrnutí. Třetí „volbou“ pak jsou útoky na ty, kteří se k problému postavili aktivně. Zjednodušeně by se dalo říct, že co (automaticky) zpracuje amygdala, má už malou šanci se dostat až do neokortexu, tedy do rozumové a vývojově daleko mladší části mozku. Pozn. red.).

aerzteblatt.de: Brání to lidem spotřebovávat podle svých možností méně CO2 a produkovat méně odpadu?

Van Bronswijková: Ano. Ale není tu jen osobní rovina. Například pokud nedokážu dobře zpracovávat nepříjemné pocity, pak klimatickou změnu vytěsňuji. Často ani nejsou možnosti se ve svém okolí chovat ekologicky. Určité výrobky nekonzumovat nebo se zcela vyhnout odpadu a nezpůsobovat tak ekologickou stopu je hodně těžké. Kromě toho existují na společenské úrovni skupinově dynamické procesy, například že své jednání rádi podřizujeme většině. Je třeba plavat proti proudu a k tomu je třeba odvahy.

aerzteblatt.de: Ve vašem prohlášení uvádíte, že „zvědomění si závažnosti klimatické a ekologické krize vyvolat symptomy psychických poruch“.

Van Bronswijková: To je dokázáno např. ve studiích American Psychological Association a také ve studiích pracovní skupiny WHO (Světové zdravotnické organizace, pozn. red.). Dochází k depresím nebo generalizovaným strachům, jejichž tématem je změna klimatu. Extrémní změny počasí způsobují traumata a migraci, které mohou vyvolat posttraumatické stresové poruchy (v angl. literatuře „post-traumatic stress disorder„, ještě známější pod zkratkou PTSD, pozn. red.). S tím musí umět zacházet každý psychoterapeut.

aerzteblatt.de: Co říkáte námitce, že klimatická změna není tématem pro terapeutické sezení?

Van Bronswijková: Během psychoterapeutického sezení nechceme klienty konfrontovat se změnou klimatu nebo jim cokoliv vnucovat. I psychoterapeuti, kteří se připojili k našemu stanovisku, stojí za principem neutrality (více např. zde, pozn. red.) v tom smyslu, že terapeut své vlastní světonázory nebo myšlenky nezatahuje do terapie. Když ale pacient vyjádří, že má strach z klimatické krize, musí být terapeut schopen reagovat. K sebepoznání také patří, že si uvědomíme své vlastní postoje ve vztahu na změnu klimatu. Psychoterapeuti musí reflektovat i své emoce na toto téma, aby mohli v kontaktu s klientem vystupovat nezaujatě.

aerzteblatt.de: Pak tu ale ještě je politická angažovanost…

Van Bronswijková: Přesně. Veřejnost nás jako profesní skupinu vnímá jako reprezentanty určitého vědeckého směru. Když se nás psychologů nebo psychoterapeutů někdo ptá na názor, měli bychom také být schopni odpovědět. V každém případě je smysluplné mít přehled o vědeckých studiích na toto téma. Proto jsme také tyto výsledky shromáždili.

aerzteblatt.de: Plánujete nějaké akce, nebo jde jen o zviditelnění problému klimatické krize?

Van Bronswijková: Naším cílem je šířit psychologické poznatky o změně klimatu tím, že budeme nadále shromažďovat vědecké poznatky a točit na toto téma krátká videa. Kromě toho se na regionální úrovni propojujeme s hnutím Fridays for Future a s KLUG – Německou aliancí pro klimatickou změnu a zdraví a s Iniciativou psychologie v ochraně životního prostředí. Vyměňujeme si informace, organizujeme regionální akce a podobně.

Druhým pilířem je péče o klimatické hnutí. Mimo jiné se účastníme regionálních organizačních setkání Fridays for Future, kde pomáháme zpracovávat pocity související s klimatickou změnou. Sedí tam zčásti 12 až 14leté děti a mladiství, organizující ohromné věci. Naše psychologické cítění tato parentizace bolí, tedy to, že se děti musí vypořádat s úkoly, kterých by se vlastně měli zhostit dospělí. Tyto děti jsou navíc nuceny se vypořádat s odporem, namířeným proti hnutí ve formě devalvace a výhrůžek. To je neuvěřitelná zátěž, která je po dětech vyžadována.

Titulní fotografie: Drew Beamer on Unsplash.


Katharina van BronswijkováKatharina van Bronswijková studovala psychologii na univerzitách v Heidelbergu a v Berlíně. Dále se vzdělává v psychologii chování a v psychologii dětí a mládeže. Angažuje se ve Spolkovém svazu smluvních psychoterapeutů (Bundesverband der Vertragspsychotherapeuten, BVVP), v hamburské síti PiA a při organizaci setkání PiA Politik.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: