„Něco jako výplach mozku neexistuje“

Jérôme Endrass:

Útoky s extremistickým pozadím jako v německém Halle nejsou žádnou ojedinělou událostí, ale dochází k nim s děsivou pravidelností. Kdo je páchá a jak lze podobným atentátům zabránit? Rozhovor s forenzním psychologem Jérômem Endrassem vedl pro švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung Alan Niederer.

Neue Zürcher Zeitung: Pane Endrassi, temnou stránku lidské duše znáte jako málokdo. Jaké pocity ve vás vyvolávají teroristické útoky jako nyní v Halle, kde extrémně pravicový radikál zastřelil dvě osoby?

Jérôme Endrass: Vzbuzují ve mně starosti a znejistění, jako u všech lidí. To je také cílem atentátníků. Jestli je mezi profesionály a ostatním obyvatelstvem nějaký rozdíl, tak ten, že jsem jako expert možná ještě o něco citlivější.

NZZ: Jak to?

Endrass: Byl jsem bezprostředně po atentátech z 11. září v New Yorku jako krizový psycholog. Obrázky, které jsem tenkrát viděl, mi okamžitě proběhnou před očima pokaždé, když se doslechnu o novém atentátu.

NZZ: Případ z Halle není ojedinělý. K teroristickým útokům a amokům s pravicově extremistickým pozadím dochází téměř každý týden. Jako laik získávám dojem, že se tento fenomén během posledních let rozšířil.

Endrass: Ze statistik žádné takové objektivní důkazy nevyplývají. Pokud ale máme dojem, že teroristických útoků přibývá, souvisí to i s mediální prezencí. Média jsou dnes intenzivnější a rychlejší než dříve.

NZZ: Mnoho lidí říká, že člověk ještě nikdy nebyl tak mírumilovný jako dnes.

Endrass: Tato teze Stevena Pinkera je z mého pohledu dobře podložená. Zároveň se hodně snížila i tolerance násilí. Jen si představte, že před 20 lety bylo ještě znásilnění v manželství beztrestné. To si dnes už nikdo nedokáže ani představit.

NZZ: Lidé jako atentátník z Halle jsou v laických očích bestie, psychopati, monstra. Jak je vidíte vy?

Endrass: Extremistické atentáty jsou velmi heterogenním fenoménem. Jsou v nich zastoupeny všechny motivy. A co dělá celou záležitost ještě složitější: existují zde doslova i módní vlny.

NZZ: Co je v „módě“ právě nyní?

Endrass: Záleží na regionu. Například v Izraeli se vývoj ubírá směrem k low-tech terorismu. Začalo to prvními útočníky, kteří, vyzbrojeni pouze noži, napadali policisty a vojáky. Mnoho těchto lidí se nacházelo v psychické krizi a mělo sebevražedné sklony. To nebránilo teroristickým organizacím v jejich glorifikaci. Zjistili totiž, že i tak lze provádět teroristické atentáty. A to velmi levně. Když to porovnáme, tak k tomu, abyste dostali konvenčního sebevražedného atentátníka s bombou až k cíli, je třeba 18 až 20 pomocníků.

NZZ: Četl jsem, že hodně atentátníků vraždících ve školách trpí psychotickou poruchou, jaká se objevuje i u schizofrenie. Oproti tomu se zdá, že většina teroristických sebevražedných atentátníků je psychicky zdravá. Jak to lze vysvětlit?

Endrass: U zkoumaných školních atentátníků v Německu sice byla objevena mírně zvýšená míra psychóz, většina pachatelů ale nebyla ničím nápadná. I v jiných ohledech se jednalo o velmi heterogenní skupinu. Byli tam lidé, kteří svůj čin plánovali čtyři roky. U jiných trvala příprava méně než týden.

NZZ: Ve filmu Mlčení jehňátek hraje Anthony Hopkins prototyp narcistického a sadistického, ale vysoce inteligentního sériového vraha. Jak inteligentní jsou extremističtí atentátníci?

Endrass: Jistě ne tak inteligentní jako protagonista filmu. Většina z nich nebude mít ani narcistické nebo sadistické poruchy osobnosti. Zcela jistě ale mají lidé, kteří naprosto dobrovolně a s pevným přesvědčením, že se stanou sebevražednými atentátníky, odjedou z Evropy na Blízký východ, nápadné osobnostní rysy. Jiná je situace u sebevražedných atentátníků, kteří jsou rekrutováni lokálně a případně je nutné je napřed přemluvit, aby atentát ve jménu určitého uskupení provedli.

NZZ: Většina těžkých násilných činů je páchána muži. Může za to pouze testosteron?

Endrass: Jeden můj kolega kdysi řekl: to nejnebezpečnější co evoluce vytvořila, jsou mladí muži. To se projevilo i u osob, které vycestovaly do Sýrie, aby tam bojovaly ve službách tzv. Islámského státu. Naprostá většina z nich byli mladí muži mezi 16 a 24 lety. Tato skupina má na svědomí i většinu neextremisticky motivovaných násilných deliktů. Nad tím se musíme zamyslet – i z důvodů prevence.

NZZ: Co tím myslíte?

Endrass: Mladí atentátníci mají velmi vysoký násilnický potenciál. Ideologie u nich žádnou velkou roli nehraje.

NZZ: A pokud někoho podrobí výplachu mozku?

Endrass: Jediný výplach mozku který znám, je, když patolog vyndá mrtvému mozek z lebky a následně ho umyje. Představa o psychologickém výplachu mozku pochází z thrillerů. V realitě nic takového neexistuje. Mladí lidé s větším sklonem k násilí si spíš vyberou ideologii, za pomoci které mohou své násilí legitimizovat.

NZZ: Již dlouhá staletí si filosofové lámou hlavy nad tím, zda je člověk od přírody dobrý nebo zlý. Jaký je váš názor?

Endrass: Raději hovořím o dispozici. Všichni se nacházíme v kontinuu mezi prosociálním a antisociálním chováním. Pokud společnost funguje, bude se většina lidí chovat prosociálně. Je tu ale i menší skupina, která se i za příznivých společenských podmínek chová antisociálně. Předpokládáme, že má genetickou dispozici, vedoucí k takovému chování.

NZZ: Nakolik tomu může zabránit výchova?

Endrass: Existuje proslulá studie o interakci mezi geny a prostředím. Ukazuje, že osoby, které nemají příznivé geny a v dětství byly silně traumatizovány, mají masivně zvýšené riziko k násilí. Samotná genetická zranitelnost a trauma oproti tomu velký efekt na chování neměly.

Mladí lidé s větším sklonem k násilí si spíš vyberou ideologii, pomocí které mohou své násilí legitimizovat.

NZZ: Každý člověk disponuje morálním instinktem. To znamená, že pokud někoho zabijeme, musíme překonat přirozené zábrany. Jak se to podaří?

Endrass: Od dětských vojáků víme, že jsou tyto zábrany při prvním zabití většinou velmi silné. Druhé zabití už je prožíváno jako méně strašné. A po třetím lze zabíjení vnímat i jako atraktivní. V této souvislosti mluvíme i o apetitivní agresi: jakmile jednou hráz padne, zažívá mnoho lidí fascinaci ze zabíjení. Lze to pozorovat u mužů i u žen.

NZZ: Jakou roli hraje u extremisticky motivovaných atentátů alkohol a drogy?

Endrass: Porovnávali jsme několikanásobné mladistvé vrahy s mladistvými atentátníky. Mladiství vrazi zabíjeli lidi bez ideologické souvislosti. Byli často pod drogami nebo alkoholem, zatímco ideologičtí atentátníci zabíjeli střízliví.

NZZ: Drogou jim byla ideologie?

Endrass: Formuloval bych to jinak: u nich byla dispozice tak velká, že nepotřebovali žádnou intoxikaci, aby překročili zábrany k páchání násilí.

NZZ: Empatie je prý důležitým ochranným faktorem. Kdo se dokáže vcítit do jiných lidí, ten se nestane násilníkem. Je to opravdu tak jednoduché?

Endrass: Pojem empatie je bohužel používán hodně mlhavě a většinou ve smyslu soucitu. Empatie je ale sociálně-kognitivní proces, který mi dovoluje zaujmout perspektivu někoho jiného. Pokud budu pociťovat potěšení z toho, jak můj protějšek prožívá bolest, pak mohu být i empatický a přesto dojít k názoru, že spáchám atentát.

NZZ: To zní jako sadismus.

Endrass: I sadismus může hrát roli. Atentátník se ale také může vžít do svého protivníka, aby ho zasáhl na nejcitlivějším místě. V takovém případě je empatie motivována strategicky. V této souvislosti jsme zavedli pojem osobně motivovaných atentátníků. To jsou atentátníci, kteří si sesmolili svou vlastní ideologii. Jedním z příkladů je Anders Breivik.

NZZ: Hodně se lze dočíst i o narcistických poruchách osobnosti.

Endrass: Podle mého názoru je tato porucha nadměrně diagnostikována. Muselo by se dokázat, že někdo vraždil kvůli tomu, že se cítil uražený nebo měl megalomanské fantazie. Pouze to, že se atentátník předvádí v televizi, z něj ještě nedělá narcistu v klinickém slova smyslu.

NZZ: Při školních atentátech ale motivy jako ublížení a touha po pomstě hrají velkou roli.

Endrass: Částečně. V Německu došlo k atentátu, kde bylo zřejmě motivací odmítnutí děvčetem. Tento atentátník pak cíleně střílel po dívkách.

NZZ: U nábožensky motivovaných amoků dochází před činem k radikalizaci. Je to u politicky nebo ideologicky motivovaných teroristů podobné?

Endrass: Téměř všichni lidé potřebují k užití násilí legitimizaci. Pokud ale mám velkou dispozici k násilí, pak mám menší potřebu legitimizace. V takových případech má radikální ideologie spíš charakter záminky.

NZZ: Pokud bychom tuto myšlenku rozvinuli dále, mohl by se z nábožensky motivovaného atentátníka v závislosti na prostředí stát i extrémně levicový nebo pravicový atentátník?

Endrass: Jsou zdokumentovány případy, kdy osoby přešly víceméně plynule z pravicového extremismu k salafismu.

NZZ: Jak důležití jsou při volbě ideologie kolegové a sociální prostředí?

Endrass: Pokud žije mladý muslim s velkým sklonem k násilí v Bochumu, je pravděpodobnější, že se připojí k salafistické organizaci. Mladý nezaměstnaný protestant v Sasku se spíš připojí k extrémně pravicovému uskupení.

NZZ: Mnoho atentátníků se týdny před činem začíná chovat nápadně, například se najednou zajímají o zbraně nebo mluví o svých násilnických fantaziích. Co by v takové situaci měli dělat učitelé, spolužáci a další osoby v jejich okolí?

Endrass: Měli by to nahlásit policii. Ve Švýcarsku máme hodně dobrý, na úrovni kantonů organizovaný a po celém Švýcarsku propojený management zvládání hrozeb.

NZZ: Co se po takovém nahlášení stane?

Endrass: Policie případ analyzuje a rozhodne se, jestli chce s mladým mužem mluvit. Může také sledovat situaci na místě. Pokud najde zbraně, může být dobrý nápad je zabavit.

NZZ: Už se tak podařilo zabránit atentátům?

Endrass: To lze říci jen těžko. Ale v jednotlivých případech, kdy si někdo vedl seznamy smrti a měl zbraň, mělo přezkoumání s následnou intervencí jistě smysl.

NZZ: Mnoho školních atentátníků bylo před činem u lékaře nebo u psychologa. Částo měli i psychiatrickou diagnózu. Neměli odborníci zvýšený sklon k násilí rozpoznat?

Endrass: Pokud máte jen klinické informace, je to hodně složité. K tomu potřebujete i informace ze školy, sportovního kroužku, od rodičů. Teprve pak lze odhadnout riziko ohrožení. To je také jádrem managementu zvládání hrozeb, jak ho praktikujeme ve Švýcarsku.

NZZ: Jste spolutvůrcem nástroje, za pomoci kterého lze určit míru rizika, jestli určitá osoba spáchá extremisticky motivovaný násilný čin. Jak užitečný tento nástroj je?

Endrass: V Německu ho používá Spolkový kriminální úřad (BKA). Provádí se jím první screening, aby se zjistilo, které osoby by se měly podrobněji prověřit. Nástroj se již osvědčil v praxi, například u cestujících džihádistů nebo u osob, které hlasitě podporovaly tzv. Islámský stát.

NZZ: Jsou pomocí tohoto nástroje testováni i potenciální školní atentátníci?

Endrass: K tomu účelu používáme ve Švýcarsku jiný nástroj. I ten mi jako vyšetřovateli dovoluje analyzovat případ pokud možno s odstupem a systematicky. To je důležité proto, že jen hodně málo osob, které jsou nápadné svým chováním, skutečně přejdou až k činu. A ty je třeba z davu vyzobat.

NZZ: Provádíte i osobnostní testy?

Endrass: Ty jsou pro naše účely málo specifické.

NZZ: Když dojdete k závěru, že konkrétní osoba představuje značné riziko, co uděláte pak?

Endrass: Navrhneme konkrétní kroky jako třeba zabavení zbraní. Pokud se někdo nachází krátce před psychózou, bude s velkou pravděpodobností nařízena psychiatrická léčba. U osob s velkými dispozicemi k násilí může být nutná forenzní psychoterapie.

NZZ: Jak úspěšné jsou intervence?

Endrass: U extremisticky motivovaných pachatelů trestných činů existuje jen málo empirických dat. Zkušenosti s „běžnými“ násilníky ale ukazují, že intenzivní formy terapie u mladistvých značně snižují míru recidivy.

NZZ: Jestli lze vůbec pachateli pomoci, není zřejmě vždy úplně jasné. U čtyřnásobného vraha z Rupperswilu vypukl mezi odborníky spor. Z něj vyplývá, že neexistují žádná jasná a uznávaná kritéria, na základě kterých by se dalo rozhodnout, kdo bude z terapie profitovat a kdo ne.

Endrass: Ve forenzní psychiatrii skutečně došlo k jistému rozkolu. Většina odborníků si myslí, že bychom měli léčit pouze takové pachatele, kteří mají psychickou poruchu podle klasifikačního systému ICD10. Menšina, do které se také počítám, oproti tomu zastává názor, že bychom měli poskytovat terapii i těm, jejichž psychopatologické příznaky ještě nenaplňují přísná diagnostická kritéria poruchy.

NZZ: Když posuzujete pachatele násilného deliktu, pokoušíte se pochopit, jak přemýšlí a co ho vedlo k činu. Daří se vám to?

Endrass: Ne vždy. Některé činy jsem doteď nepochopil.

NZZ: Jsou tu napravení extremisté, kteří se zasazují v prevenci. Je jejich pozitivní vývoj výsledkem úspěšné terapie?

Endrass: Zde musíme my forenzikové zůstat skromní. Vycházíme z toho, že většina pachatelů dříve nebo později přestane páchat trestné činy – i bez léčby. Terapií ale tento proces dokážeme urychlit.

NZZ: Stejně jako jiní před ním, přenášel i pachatel z Halle svůj čin pomocí náhlavní kamery živě do internetu a na sociální sítě. Atentátníci tak dnes mohou získat více pozornosti a to hned celosvětově. Jaký vliv to má na boj s extremismem?

Endrass: V ideálním případě by se o takových činech nemělo vůbec informovat. Došlo by k atentátu a nikdo by se nedíval. Znamenalo by to nejefektivnější atentátníkovu smrt. To je ale samozřejmě iluzí.

NZZ: V mnoha zemích se společnost politicky polarizovala. Kompromisy a solidarita s ostatními tam jsou mnohými považovány za slabost. Jakou roli hraje při teroristických atentátech politické a společenské klima?

Endrass: Je rozhodující pro výběr obětí. To jsme mohli vidět ve Francii. Napřed narostl antisemitismus, pak došlo k atentátům na židovská zařízení a školy. I v Halle si pachatel vybral synagogu a ne ortodoxní kostel. Proč? Protože o ortodoxním náboženství se v současné době nemluví. Antisemitismus oproti tomu bují v mnoha zemích.

NZZ: Je podobný čin jako v Halle možný i ve Švýcarsku?

Endrass: Bezpochyby. K takovému atentátu potřebujete jen velmi málo: zbraně a trochu ideologie. O to důležitější je teď ochrana židovských institucí.


Jérôme EndrassProf. Dr. Jérôme Endrass vystudoval psychologii, psychopatologii a filosofii na Univerzitě Curychu. Od r. 2011 je profesorem na Univerzitě v Kostnici. Od r. 2003 do r. 2017 byl činný ve vedoucích pozicích Psychiatricko-psychologické služby curyšských nápravných zařízení. Od r. 2017 je vedoucím štábu curyšského úřadu pro nápravná zařízení. Na kostnické univerzitě vede spolu s Dr. Astrid Rosseggerovou pracovní skupinu pro forenzní psychologii.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: