Co věděl Adorno o nové pravici již v roce 1967?

"Aspekty nového pravicového radikalismu"

Co věděl Adorno o nové pravici již v roce 1967?

Záznam přednášky se o 50 let později stává bestsellerem: mnohé z toho, co vysvětloval Theodor W. Adorno svým studentům o pravicovém radikalismu, v časech AfD, Pegidy a identitářů stále ještě platí.

V dubnu 1967 cestuje filosof a sociolog Theodor W. Adorno do Rakouska, aby na pozvání Svazu socialistických studentů Rakouska vystoupil s přednáškou o sílící extrémní pravici v Německu. Podnětem je volební úspěch NPD, která po nástupu do některých zemských parlamentů stála krátce před vstupem do Spolkového sněmu.

O celé půlstoletí později vychází transkripce záznamu přednášky pod názvem „Aspekty nového pravicového radikalismu“ (Aspekte des neuen Rechtsradikalismus: Ein Vortrag, Nakladatelství Suhrkamp, 2019, 86 stran). Tenká knížka vyšla krátce po sobě ve čtvrtém vydání – poptávka po vysvětleních současného úspěchu radikální pravice je dnes zřejmě vysoká. A možná je se jménem Adorno – nejpopulárnějším veřejným intelektuálem Německa  poválečného období – stále ještě spojen obraz osvětlující autority, vrhající světlo do nepřehledných houštin pokusů o interpretace a analýzy.

„Aspekty nového pravicového radikalismu“ ovšem nenabízí, dnes stejně jako tehdy, žádná univerzální vysvětlení, což je jednou z kvalit textu. Jak slovo „aspekty“ naznačuje: Adorno pojmenovává ve volné řeči některé příznaky toho, co nazývá „pravicovým radikalismem“, často s odkazem na vlastní, zásadnější texty – především na v r. 1950 zveřejněné „Studie o autoritativním charakteru“, který je pro Adorna nezbytným předpokladem fašistických postojů. Spojíme-li 50 let staré teze s tím, co o nové pravici víme dnes, můžeme přemýšlet o kontinuitě a rozdílech mezi lety 1967 a 2019.

Příslib odreagování

Základní vodítka najdeme i ve většině současných textů o pravici: extrémně pravicové smýšlení je vykládáno jako krizový fenomén, jako autoritativní reakce na „možnost trvalého vyloučení vrstev, které podle svého subjektivního vnímání byly vskutku středostavovské“. Paralely k dynamice, která umožnila úspěch AfD, se přímo vnucují: stejně jako dříve nejde ani nyní v myšlení nové pravice o ekonomickou moc. „Tyto skupiny (…) nepřesouvají vinu svého vlastního potenciálního sestupu na okolnosti, které ho způsobují“ – nýbrž na „to, co nazývají socialismus„. A dnes, chce se nám dodat, především na migranty a vybájenou levicovou diktaturu názorů.

Adorno označuje „fašistická hnutí (…) za zranění, za jizvy demokracie (…), které svému vlastnímu pojmu úplně nedostály“. Přeneseno na r. 2019: když se části společnosti považují za vyloučené z demokratického procesu, mají často pravdu. Radikálně pravicové řešení je však tehdy i dnes mylné: extrémní pravice svým příznivcům slibuje, že se, až jednou toto hnutí bude u kormidla, budou moci beztrestně odreagovat na druhých. Kromě toho zůstane vše při starém.

Mnohé pasáže přednášky dnes skutečně vyznívají jako přímý komentář k metodám a ideologii pravice po r. 2015 – od AfD, přes Pegidu až po Identitářské hnutí. Například bod, „že si (…) svým způsobem přejí katastrofu“. Adorno diagnostikuje „podvědomou touhu po zlu“, která, pokud je to pravda, by dnes odpovídala předpovězenému „zániku Západu“ a údajně probíhající „velké výměně“ obyvatelstva. A když Adorno ve Vídni zmíní propagandu, zní to jako parafráze fake news debat posledních let.

„V jistém slova smyslu blázni“

V útlé knížce lze nalézt i krásný popis pravicového demagoga. Adorno ho shrnuje pod pojmem „manipulativního charakteru“ a chcete-li vidět jeho současnou variantu v akci, stačí si vygooglovat veřejná vystoupení Björna Höckeho: „Jde o (…) lidi, kteří jsou zároveň chladní, bez vztahů, striktně technologicky orientováni, ale v určitém smyslu přece jen blázni“.

Nic z toho nepřináší žádné nové poznatky, přinejmenším tehdy, pokud známe aktuální studie o genezi pravicového hnutí. Přepis přednášek z r. 1967 ale ukazuje, co zůstalo neměnné a je dnes často zapomínáno: že pravicový radikalismus není jiná stránka demokracie, ale krizovým fenoménem kapitalismu, sledujícího určitou logiku. Text je přitom veden v hodně otevřené a neautoritativní poloze, takže ho dnes lze považovat za pozvánku k dalšímu přemýšlení.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: