Klaus Theweleit o „mužských fantaziích“

Strach před ztrátou těla

Klaus Theweleit o

Před 40 lety se hodně diskutovalo o knize „Mužské fantazie“ kulturního teoretika Klause Theweleita. Popsal typ muže, který umožnil nástup fašismu. Nyní kniha vychází v novém vydání, opatřená aktuálním doslovem autora. Rozhovor pro stanici Deutschlanfunk Kultur vedla Liane von Billerbecková.

Po více než 40 letech nyní znovu vychází „Mužské fantazie“ Klause Theweleita. Dvousvazková kniha, dohromady 1.200 stránek z let 1977/78, byla pokusem popsat typ muže, který umožnil fašismus. Theweleitova kniha, Rudolfem Augsteinem tehdy v magazínu Spiegel popsána jako „možná nejzajímavější německojazyčná publikace roku“, měla být původně dizertační prací, ale na vrcholu zákazů výkonu povolání bylo pro člena SDS (Socialistický německý studentský svaz, původně založený SPD, než se od ní v r. 1960 odtrhl, pozn. red.) místo na univerzitě stejně beznadějné – k čemu tedy disertace. Takže vznikla kniha, velmi obsáhlá kniha. Ta nyní vychází v novém vydání u nakladatelství Matthes & Seitz, s doslovem Klause Theweleita, který je sám o sobě opět další knihou.

Liane von Billerbecková: Pane Theweleite, když jste držel v rukou knihu pro nové vydání, byl jste překvapen její aktuálností?

Klaus Theweleit: Ne, vůbec jsem nebyl překvapen, protože jsem po celou dobu přihlížel, co se tu děje. Určité formy mužského násilí přece nezmizely, oproti situaci v letech 1919/1920, které popisuji, sice zjemněly, i oproti 30. a 40. letům, ale celosvětově násilí na mnoha místech spíš přibylo. I určitý druh mužského násilí. Bohužel není kniha o nic méně aktuální, než byla tehdy.

Von Billerbecková: Původně šlo o Freikorps, o literatuturu Freikorps po První světové válce a o tom, co vypovídá o vzniku německého fašismu. Jaké paralely a jaké rozdíly vidíte mezi 20. lety Výmarské republiky a dneškem?

Theweleit: V násilném chování existuje celá řada rozdílů. Spíš bych zdůraznil rozdíly v pohledu na to, co zhruba nazýváme slovem fašismus. Jedním z postřehů knihy je – a to opakuji a obzvlášť zdůrazňuji v novém doslovu – že fašismus není nějaký konglomerát idejí, které mají určití mužové, nýbrž tělesné stavy: lidé s tělesnými stavy, naplněnými strachem. Strach je vždy také strach z vlastního nitra, strach z cizího, strach z cizince v nás. Ten projikujeme ven a pokoušíme se s ním bojovat navenek, protože se s ním sami nedokážeme vypořádat.

Jádro takzvaného fašismu je strach z rozpuštění těla – ať už jsme ohrožováni ekonomicky nebo okolím – jsme napřed své vlastní nehotové tělo, nazývám to fragmentované tělo, což je pojem z dětské psychoanalýzy. A toto fragmentované tělo se pokouší své problémy, s kterými neumí psychicky integrativně zacházet, řešit násilím. Jedná se o fenomén, který se táhne všemi společenskými vrstvami, v různých formách, hranice mezi jednotlivými mužnostmi jsou tedy tekuté. Nelze říct, že zde stojí fašista a zde, jemu naproti, stojím já, ale kniha má vzbudit povědomí o vlastních formách násilí a tím se stává výzvou pro vlastní každodenní chování.

Strach z demokracie

Von Billerbecková: Křečovitý vztah k sexualitě a také velmi omezené vnímání role žen, dělící ženy neustále do jednotlivých kategorií: tehdy i dnes, jak vidíme, je všudypřítomný strach z genderového šílenství – jsou to dvě strany téže mince, nebo se jedná o nedostačující vysvětlení?

Theweleit: Jsou to dvě strany téže mince. Tělo, které nazývám fragmentovaným, například není schopno ustát rovnost – jedno, zda jde o rovnost s ženami nebo rovnost s dětmi. Veškerý strach z demokracie, který pozorujeme u nové pravice, má původ právě v tom, že není akceptována rovnost. Tento typ lidí chce společnost organizovat hierarchicky, s jasným určením kdo je nahoře a kdo dole a s vlastním určením pozice v celém ústrojí. A nahoře v tomto konstruktu se pro tento typ nachází muži, určitý druh mužnosti.

Tito muži také své násilné chování označují za přirozené, obnovují tento přirozený vztah, říkají, že muž je nahoře. Jde o realizaci strachu, se kterým neumí zacházet, do společensky násilnického uspořádání. Každý kdo to slyší, ví, že to je trvalý problém každodenního života. Třeba v práci, kde nejsou uznávána práva žen a ženy jsou odměňovány hůře než muži. V žurnalistice jsou sice ženy jakžtakž přítomny, ale v mnoha jiných povoláních musí dělat práci, kterou jinak nikdo dělat nechce, v jeslích a tak dále. Můžeme jen neustále pracovat na tom, abychom na problémy upozorňovali a v tom také spočívá aktuálnost knihy.

Jiné násilí žen

Von Billerbecková: Kniha se sice jmenuje „Mužské fantazie“, ale také víme, že existují i extrémně pravicově smýšlející a násilné ženy. Jak je to s nimi?

Theweleit: Na úrovni tohoto mužského násilí, z jehož jádra vychází i tělesné ničení, neexistují téměř žádné násilné ženy. Cizinci mají zmizet – to je vyhrožování smrtí. A přehmaty, které vidíme, vytvářejí z těchto těl krvavou hmotu, krvavé bahno, jak to nazývám. Takovou formu ženského násilí na světě téměř nenajdeme. Násilí, které praktikují ženy, je zcela jiné.

Von Billerbecková: Když se podíváme na historii vlivu vaší knihy, která vyšla zhruba před 40 lety, byla ve vašich očích skutečně něčím jako začátkem výzkumu mužů a násilí v Německu?

Theweleit: Začátkem výzkumu násilí byla v každém případě, protože fašismus byl do konce 60. let téměř výlučně zkoumán jako ideologie a jako falešné a hloupé myšlení. Ve škole jsme se učili dělat si z lidí jako Hitler legraci, protože namluvili tolik nesmyslů. Když jsme si poslechli jejich projevy, nebylo ani těžké všechno to řvaní a štěkání považovat za směšné.

Pokusil jsem se ale právě od toho všeho odloučit a pochopit, proč u těchto lidí existuje něco jako nutkání k násilí, a pak dojdeme až k tělesným stavům. A když mluvíme o tělech, jsme do toho vždy také zataženi, pak pochopíme, že takzvané fašisty – vojenské muže, jak říkám – nepřivedeme k tomu vzdát se násilí tím, že předložíme lepší argumenty, ale jen prostřednictvím vztahů, společensky přívětivějších vztahů.

Začíná to u chování k dětem – jen to rozpustí násilí v tělech. Je třeba důvěry k ostatním, a důvěry lze dosáhnout pouze skrze vztahy, tedy prací ve spolcích, školách, všude, kde se zdržujeme, lze působit proti násilí. A jde vždy o tělo. Tělo je bojištěm.


Klaus TheweleitSpisovatel a doktor filosofie Klaus Theweleit přednáší na univerzitě ve Freiburgu a do r. 2008 byl profesorem teorie umění na Státní akademii výtvarného umění v Karslruhe. Studoval germanistiku, anglistiku a hudební vědu v Kielu a Freiburgu. Od r. 1966 žije ve Freiburgu, přednáší v Německu, USA, Švýcarsku a Rakousku.  Jeho disertační práce „Freikorpsliteratur; Vom deutschen Nachkrieg 1918−1923“ („Literatura Freikorps; o německém poválečném období 1918−1923“) z r. 1977 se stala základem dvousvazkové knihy „Mužské fantazie“, je silně ovlivněna psychoanalytickými koncepty Gillese Deleuze a Félixe Guattariho a zabývá se fašistickým vědomím a vojenskou složkou vlastního Já. Zkoumá vojenskou a fašistickou literaturu a pokládá stále aktuální otázku, jak se člověk může stát nacistou a vojákem, ochotným zabíjet.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: