Východ byl krajinou lži – AfD z toho těží dodnes

Východ byl krajinou lži - AfD z toho těží dodnes
REKLAMA

Východní blok již neexistuje, ale stopy diktatury a propagandy ještě vězí v mnoha hlavách. Součástí tohoto dědictví je nedůvěra vůči elitám a nacionalismus, čehož využívá Björn Höcke stejně jako Viktor Orbán. Výstižná analýza šéfredaktora švýcarského deníku Neue Zürcher Zeitung Erica Gujera.

Dějiny nezmizí. Nelze je ovládnout, nelze je zapudit, stále se vrací. Od pádu Berlínské zdi už uplynuly tři desítky let – to je pozoruhodný časový úsek, zvážíme-li, že samotná NDR trvala 40 let. Komunismus ale stále ještě doznívá, dokonce i v hlavách, které tehdy byly příliš mladé, než aby ho samy zažily. Západní Němci věřili, že se znovusjednocením uzavřela další temná kapitola německých dějin. Východní Němci byli skeptičtější a čas jim dal za pravdu.

Východní blok byl krajinou lží, počínaje inscenovanými procesy 30. a 50. let, ve kterých nebylo žádné tvrzení, které by dokázalo „vinu“ obžalovaných, dostatečně absurdní. Avšak i ve své zemdlené konečné fázi zůstaly socialistické režimy lživými útvary, ve kterých se propaganda sunula před realitou jako nepropustný štít.

Stranické vedení ve východním Berlíně například s velkou slávou oznámilo vývoj počítačového čipu, který však kvůli produkčním nedostatkům nebyl nikdy vyráběn. V Moskvě odříkávali funkcionáři komunistického mládežnického svazu modlitby marxismu leninismu, aby se během perestrojky přes noc změnili v kapitalisty. A v Praze požadoval Václav Havel pravdu a lásku, načež skončil ve vězení.

Lítý boj proti „zákazu myšlení“

„Homo sovieticus“ a jeho příbuzní ve střední a východní Evropě se naučili žít život „jakoby“ – život s odstupem od státního aparátu. Z toho dnes profituje AfD a jiní populisté. Co je lež a co je pravda? A především: kdo o tom rozhoduje? Východní politika se kolem toho točí dodnes, proto vznikl slogan o „lžimédiích“, proto existuje i lítý boj proti „zákazu myšlení“ a sklon k „alternativním médiím“.

Co mají západní Němci za spiklenecké teorie, považuje mnoho východních Němců naopak za akt osvícenství: chtějí konečně vrhnout pohled za zeď oficiální propagandy. Nedůvěru v Německu posiluje politická polarizace a odcizení mezi východem a západem.

Bývalí komunističtí poddaní se identifikovali s odstupem od státu a jeho elit a tuto nedůvěru přenesli na své děti. Rysy socialistických diktatur mají dlouhé životy. V Duryňsku slavila mezi mladými lidmi úspěch AfD, důchodci naopak volili nástupnickou stranu východoněmecké SED. Srůstá zde to, co k sobě patří. Levice, stejně jako AfD, přiživuje protizápadní resentimenty.

Komunismus, ideologie rovnosti, posiloval tradiční autoritářské myšlení.

Kdo chce dnes být ve střední a východní Evropě úspěšný, kritizuje establishment, i když k němu sám patří. Jaroslaw Kaczynski, předseda strany PiS v Polsku a Viktor Orbán, maďarský předseda vlády, vděčí za svůj vzestup tažení proti starým postsocialistickým a novým tržně liberálním elitám. PiS dosáhla před několika týdny svého volebního vítězství díky sociální politice, která představuje kontrapunkt neoliberálních reforem 90. let. AfD se prezentuje jako národovecká a sociální. Tržní hospodářství, globalizace a volný trh mají svoji cenu, která se ne náhodou zdá vyšší na východě, jelikož tamní politický systém stále ještě není stabilní.

Nedůvěra vůči elitám ale vůbec neznamená oblibu plochých hierarchií a „demokracii zdola“, slovo, které vděčí za svou kariéru Zeleným. V tom leží rozdíl mezi příznivci pravicově konzervativních stran a osmašedesátníků, dalším velkým protielitářským hnutím posledních padesáti let. Naopak, komunismus, ideje rovnosti, posiloval tradiční autoritářské myšlení. Ne nadarmo nazývá bývalý spolkový prezident Joachim Gauck v rozhoru pro NZZ své východní krajany jako „altdeutsch“, tedy „staroněmce“. Kdo nedůvěřuje demokracii a jejím reprezentantům, inklinuje k archetypu silného vůdce, i když opovrhuje establishmentem.

Masové vraždy a vyhnání

Fasády jsou mezitím ve východní Evropě natřené, uchytily se mezinárodní hotelové řetězce, a latte macchiato je předpisově zpěněné. WLAN a mobilní síť je lepší než v Německu, mobilní díře Evropy. Vnější znaky západního kosmopolitního životního stylu svádí k přehlížení spodních proudů, které i po 30 letech propojují novou dobu s dávno zašlými časy.

To, co dnes nazýváme střední a východní Evropou, patřilo před r. 1918 s výjimkou území NDR k carské říši nebo k Habsburské monarchii. Dvě impéria a mnohonárodnostní státy, jejichž zánik otevřel Pandořinu skříňku etnických konfliktů. Takový Lvov byl v posledních 100 letech rakousko-uherský, polský, sovětský, za nacistů německý, pak opět sovětský a nyní patří k nezávislé Ukrajině.

Kdo z obyvatel mluvil německy, polsky nebo arménsky, je už dávno vyhnán. Když do Lvova v r. 1941 napochodovala Wehrmacht, našla mrtvoly sovětskou tajnou službou zavražděných příslušníků městské inteligence. Jednotky SS pak vyvraždily Židy – tak zanikla lvovská židovská kultura. Kdo dnes žije ve Lvově, je často potomkem sovětských funkcionářů, kteří tam byli přestěhování po r. 1945. Pojem „výměna národů“ je v západní Evropě extrémně pravicovým bojovým heslem, které má vsugerovat nahrazení původního obyvatelstva přistěhovalci. Ve Lvově k výměně obyvatelstva skutečně došlo. Za sovětské vlády bylo vypořádání se s minulostí zakázáno. S o to větší horlivostí vypuklo po pádu diktatury.

REKLAMA

Tyranie dějin

Na západě dozrával národní stát stovky let, až ho nakonec zdiskreditovaly excesy. Nadnárodní elementy jako je EU mu daly novou podstatu. Po deportacích, masových vraždách a svévolném vymezování hranic symbolizuje ve východní Evropě národní stát pokus o nalezení ochrany před tyranií dějin. Nacionalismus tam není považován za exces, ale za záruku identity a stability. Etnická homogenita, která je na Západě už dlouhou dobu téměř samozřejmá, na východě nikdy neexistovala a je tedy stále ještě považována za ideál.

Tak, jako se nejsou schopni shodnout západní a východní Němci, interpretují i západní a východní Evropané základní pojmy státnosti zcela odlišně. Němci na obou stranách Labe se dopouštějí té chyby, že své rozdíly chápou jako konstrukční chybu jinak sjednoceného národa. Přitom jsou výrazem velkého evropského schizmatu.

Západ uvažuje univerzalisticky. Považuje migraci za obohacení a oslavuje diversitu etnik a sexuálních identit. Tak tomu ovšem nebylo vždy (a také dnes to mnozí vidí jinak). Východ se tím po pádu komunismu inspiroval. Körber History Reflection Group, shromáždění historiků, které se letos sešlo ve Lvově, dochází ke zjištění, že východ začal psát dějiny inkluzivně a Ukrajinci spáchané masakry na Polácích interpretoval z perspektiv obou národů. Ale národy požadovaly silnější kalibr. Tím se stal Höcke nebo Orbán, vykořeňující ze společnosti menšiny a cizince. Polská vláda podniká obrovské úsilí k prosazení svého exkluzivně nacionálního výkladu dějin a zavržení jiných úhlů pohledu v zahraničí.

V euforii nadšení po r. 1989 převzal východ zprvu západní liberální hodnoty. V reakci na svízele transformace se však kyvadlo vychýlilo na opačnou stranu. Současné volební úspěchy slaví ti, kdo kultivují protizápadní světonázory. Západní Evropa reaguje podrážděně a za metr, kterým měří východ, bere vlastní zkušenost. Než bude evropské schizma překonáno, než bude východ i západ mluvit stejnou řečí, uplyne ještě dlouhá doba. K tomu je třeba trpělivosti a vzájemného porozumění. Lež je vyřčena rychle. Než se prosadí pravda, uplyne ještě nějaký čas.


Eric GujerEric Gujer vystudoval historii, politologii a slavistiku. V r. 1986 začal jako praktikant a externista pracovat pro švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung (NZZ). Od r. 1989 až do r. 1992 byl korespondentem v NDR a následně v nových spolkových zemích, od r. 1992 do r. 1995 v Izraeli, od r. 1995 do r. 1998 v Moskvě a od r. 1998 v Berlíně. V březnu 2015 se stal šéfredaktorem NZZ. Podle Gujera je NZZ vedoucím médiem Švýcarska (WW), určujícím politické a společenské debaty v zemi (SZ). Jeho vizí je, aby deník hlásal občansko-liberální stanoviska a zasazoval se za svobodu jednotlivce (SZ). „Deníky, zastávající libovolné postoje, nemají budoucnost“, říká. Zároveň však chce nabízet platformu hlasům z různých politických táborů: „Bez názorových sporů, při kterých spolu obě strany jednají s respektem, veřejná debata zakrní (NZZ).“ Eric Gujer je také autorem několika knih, zabývajících se zpravodajskými službami a německou zahraniční politikou. V roli experta na strategii byl pozván na konzultaci švýcarskou tajnou službou (SZ). (Wiki)

REKLAMA