Jsou traumata dědičná?

Jsou traumata dědičná?

Z výzkumu přeživších holocaustu víme, co vše může způsobit mlčení o hrůzných zážitcích: u jejich dětí nebo dokonce ještě v dalších generacích se mohou vyskytnout psychické obtíže. To samé se týká i obětí politického pronásledování v sovětské okupační zóně a bývalé NDR. Článek pro Deutschlandfunk, kde vyšel v r. 2016, připravila Silke Hasselmannová.

V r. 1976, tedy přesně před 40 lety, vyšlo první vydání knihy „Kindheitsmuster“ („Dětské vzorce“, pozn. red.). Spisovatelka NDR Christa Wolfová v ní popisuje příběh ženy, která vyrůstala v době národního socialismu a světové války a v r. 1947 byla vyhnána ze své vlasti – pozdějšího Polska. V částečně autobiograficky pojaté knize se uvádí:

„Minulost není mrtvá; dokonce ani nepominula. Zbavujeme se jí a tváříme se, že k nám nepatří.“

Christa Wolfová, která zesnula v r. 2011, ve své knize ani jednou nepoužila slovo „trauma“ nebo „traumatizace“. Přesto ji popsala – hluboké jizvy na psychice hroznými zážitky z války a útěku, často nevědomé účinky těchto traumat až do dospělého věku a možný přenos na vlastní děti. K tomuto předání na další generaci dochází především tehdy, pokud jsou zážitky zamlčeny – ze studu, strachu, nebo že byly vládnoucím politickým systémem prohlášeny za tabu, vysvětluje socioložka Uta Rüchelová.

„Jedním ze zakládajících mýtů ve staré Spolkové republice raných 50. let bylo, jak jsme všechny uprchlíky a vyhnance nádherně integrovali. Existovaly tu spolky vyhnanců. Ne každý chtěl být jejich členem, ale ten kdo chtěl, se jím bez problémů mohl stát. Bylo to zkrátka tématem, zatímco na druhé straně v NDR útěk a vyhnání tématem nebyly. Také je tam nenazývali uprchlíky a vyhnanci. Jmenovali se přesídlenci a od poloviny 50. let se o nich jednoduše nemluvilo. Pokoušeli se je integrovat jako nové zemědělce. Ale už to nebylo na pořadu dne.“

Jediná šance, jak pochopit nevysvětlitelné chování

Dalšími, ještě většími tabuizovanými tématy v NDR byly: znásilnění odhadem dvou milionů německých žen a dívek spojeneckými vojsky, tedy i „těmi Rusy“. Duševní třesy odhadem 230.000 mladistvých a žen, které byly mezi podzimem 1944 a létem 1945 odvlečeni k pracovnímu nasazení do Sovětského svazu. Nebo 200.000 německých žen a mužů, kteří byli do r. 1950 bez soudu internováni ve zvláštních táborech v sovětské zóně a často vystaveni krutému zacházení. I zde mnoho postižených „zapomnělo“, nebo – jak by řekla Christa Wolfová – „oddělilo“, co se jim stalo.

V současnosti jsou ale tyto úseky minulosti minulostí méně než kdy předtím. Projevuje se to především v domovech důchodců, kde mnoho starých lidí nemůže dojít klidu, vypráví Anne Drescherová, pověřenkyně zemské vlády pro podklady východoněmecké StaSi v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Proces vytěsnění, který fungoval po celý život, už u umíracích lidí nefunguje.

„Kůže se stává propustnou, soužení je hrozné, pro pečovatele je konfrontace s reakcemi a slovy, která nedokážou zařadit, stále složitější. Představte si situaci: jedna paní musí být na posteli pravidelně přebalována. Stará dáma s demencí, která už nemůže nic vyprávět. Pokaždé, když se někdo přiblíží a chce vyměnit deku, křičí a brání se. Bylo by třeba znát pozadí těchto reakcí a lze přinejmenším vytušit, k čemu zde mohlo dojít. To jsou reakce, se kterými jsou pečovatelé konfrontováni; občas potrefení, pokud jim to ještě zdraví dovolí, konečně mluví od srdce.“

Pro děti a vnoučata jde často o první a poslední šanci, jak porozumět dosud nevysvětlitelnému výstřednímu chování, emočním deficitům, vztahovým poruchám matek, otců, prarodičů anebo vztahu k nim. To může opět pomoct při pátrání po vlastních vzorcích chování. Většina psychologů, psychoterapeutů a sociologů se shodne, že následující generace často trpí pod zážitky a zkušenostmi svých předků, jsou jimi vyhledávány, a to volně podle Starého Zákona, 2. knihy Mojžíšovy: „Až do čtvrtého pokolení.“

Rodina nebyla 55 let informována o dědečkově osudu

To je název nedávno vydané knihy o tzv. transgeneračním přenosu snů. Spolu s berlínským zemským pověřencem pro podklady StaSi a s podporou Uty Rüchelové ho vydala Anne Drescherová. Je sbírkou zážitků a přednášek konference, která se konala na podzim r. 2014 v rámci schwerinské výstavy o gulagu. Poprvé klade do středu zájmu oběti politické zvůle v sovětské okupační zóně a v NDR a předávání jejich traumatických zážitků na děti a vnoučata.

V Hamburku žijící novinářka Urte Manjowková vzpomíná, když jí zhruba jako sedmileté začalo být nápadné, že v příběhu jejího nepřítomného dědečka Günthera Böhmera něco nesouhlasí.

„Mluvilo se o něm. Vím totiž, že jsem měla v hlavě různé příběhy, které se ho týkaly. Jednou zemřel na zápal plic, podruhé zase padl ve válce. A jindy se dokonce z války vrátil. Jsou to samozřejmě rozporuplné informace. Jednou jsem se proto zeptala: ‚Mámo, něco tu nesouhlasí. Co se tedy stalo? Proč tu už není? Co se s ním stalo?‘ Načež se matka rozplakala a já samozřejmě zareagovala jako každé dítě: ‚Ó Bože, co jsem to udělala?'“

Jak se později dozvěděla, byl její dědeček v 1951 ve Schwerinu na cestě do práce zatčen krátce předtím založeným ministerstvem pro státní bezpečnost. V r. 1952 byl za údajnou špionáž odsouzen k smrti a krátce poté v Moskvě popraven. 55 let rodina o osudu Günthera Böhmera nic nedozvěděla. Teprve v r. 2006, když jedna z jeho dcer na výstavě s názvem Zastřeleni v Moskvě náhodou objevila jméno zmizelého otce, začala rodina pátrat.

Ne každá traumatizovaná osoba je psychicky nemocná

Když se ohlédne zpět, myslí si 46letá Urte Manjowková, že ještě měla štěstí. Babička své matce a tetě vždy říkala: „Nemluvte o tom, neříkejte nic protistátního! Události s dědou jsem neodkázala zabránit, ale pokud něco řeknete, odvedou mě a vy budete sirotci.“ Ani vnuci nesměli později nic vyprávět. Když jí ale bylo jedenáct nebo dvanáct let, matka jí přece jen prozradila, co věděla. Urte Manjowkková tedy jako dítě nemusela žít dlouho s pocitem, že se matka trápí kvůli ní.

To bohužel není pravidlo, říká Harald Freyberger, univerzitní profesor psychiatrie, psychoterapie a psychosomatické medicíny v Greifswaldu. V r. 2003 vydal s několika kolegy zprávu o zdravotních následcích politicky motivovaného odnětí svobody a dalších represí v NDR. Výsledek: přinejmenším 300.000 postižených osob trpělo nebo stále ještě trpí latentními nebo manifestovanými psychickými problémy.

„Myslím si, že traumata nacismu jsou nejlépe zdokumentována a prozkoumána u přeživších holocaustu. A je třeba říct, že vliv z první generace na další byl opravdu masivní, protože se traumata týkala věznění v koncentračních táborech, ztráty mnoha příbuzných, nepopsatelného mučení, lékařských experimentů atd. Oproti tomu jsou zkušenosti během diktatury patogenní především proto, že pronásledování neskončilo s koncem politického věznění, ale pokračovalo dalším rozkladem a represemi.“

Patogenní, tedy způsobující nemoci, bylo i pokračující mlčení o těchto zážitcích – ať už bylo přikázané státní bezpečností, nebo ze strachu o kariéru a rodinu, nebo ze studu, když se z oběti občas stal špicl, denunciant nebo profitér systému.

Odborníci se sice shodnou na tom, že ne každá traumatizovaná osoba psychicky onemocní. A ani nepřímo se traumata automaticky nepřenáší 1:1 na všechny jejich děti, i když existují důkazy pro geneticky podmíněnou náchylnost. Ale, jak říká prof. Harald Freyberger:

Většina potrefených sportovců mlčí dodnes

To nejhorší, co se může člověku v druhé generaci stát, je právě mlčení. Zažívá pak u svých rodičů nebo prarodičů, kteří jsou případně potrefeni, charakteristiky chování, které si nedovede vysvětlit, které ho děsí. A to samozřejmě v zásadní míře mění jeho vztah ke světu a k lidem.“

Například, když si děti myslí, že se jejich vinou vrátil dlouho nepřítomný otec jako piják, násilník nebo extrémně nepřístupný člověk – netuší, že byl vězněn za své politické názory a byl vystaven fyzickému a psychickému týrání. Nebo když matka terorizuje svým nutkavým jednáním nebo trpí depresemi a nebaví ji život a děti nevědí, že přizpůsobením chování nic nezmění, že jí nedokážou pomoci. Takové příklady se mj. vyskytly v rodinách, jejichž matky měly v systému vrcholového sportu bývalé NDR už jako nezletilé udělat „kariéru“ a byly nevědomky dopovány sexuálními hormony.

Stejně jako politický systém komunistických zemí byl i vrcholový sport včetně státem řízených dopingových programů oblastí, která byla po převratu rozkryta médii a politikou. Většina potrefených bývalých sportovců ale dodnes o svých osobních zkušenostech zarytě mlčí – i vůči vlastním dětem, pokud vůbec mohli nějaké dostat.

Říká to i Ines Geipelová, bývalá reprezentantka ve sprinterka týmu NDR a předsedkyně spolku dopingové pomoci (Doping-Opfer-Hilfe e.V.). Přece jen – ze zhruba 10.000 špičkových sportovců NDR, kteří byli lety 1974 a 1989 průkazně involvováni do státem řízeného dopingového programu, se jich zatím 700 ozvalo na telefonní hotline organizace. Zpravidla však probíhá hovor následovně:

„Volají anonymně, okamžitě zase položí. Ve druhém kole se jim možná podaří sdělit jméno. Víme, že je celá tato oblast stále ještě zakryta obrovským studem. Atleti si tedy doping kladou za svou vinu. Mají zničená těla, vypadli ze života. Příběhy, které se nám v naší poradně hromadí, jsou drastické. Když nám vypráví gymnastky a krasobruslařky, tedy, hovorově řečeno, soutěžící v „dívčích sportech“, kolik k té vší chemii ještě musely vytrpět násilí od trenérů a vedoucích sekcí – to vám vyrazí dech.“

Ani příští generace se nic nedozví

Thomas Götze byl několik let činný u oddílu Sportclub Dresden. Dnes žije v hansovním městě Stralsund a sotva si může vzpomenout na dobu bez bolestí. To souvisí se sportem, který provozoval, ale také s dopingovými prostředky, které musel brát už v dětské a mládežnické sportovní škole. Mnozí napřed vůbec nevěděli, co jim bylo trenéry a sekčními lékaři podáno a už vůbec je nikdo neinformoval o možných následcích. Zneužití důvěry se pro mnohé stalo traumatizujícím zjištěním. Ale zatímco o tom Thomas Götze mluví, většina bývalých sportovců stále mlčí. Proč?

„Byl jsem ve třídě jediný, kdo dělal hod kladivem. Ostatní byli v jiných tréninkových skupinách. Zcela jistě to vím od sprinterů. A vím to od skokanky do dálky, byly to různé příběhy. A také vím, že jsem při přechodu k dospělým sportovcům musel podepsat prohlášení. To obsahovalo: ‚Žádné slovo rodičům!‘, což už je dost tragické samo o sobě. Komu se jen můžeme svěřit? Někteří to přežili bez následků, jiní si je odnesli. A to značné. Nezaviněně.“

Mnoho postižených však chce dodnes vzpomínat jen na krásné, veselé stránky svých zkušeností, ale ne na bolest – i kdyby se tím přiblížili příčinám svých duševních a fyzických problémů. Z toho vyplývá, že se ani následující generace nedozví nic nebo jen hodně málo. Není divu, myslí si Uta Rüchelová, socioložka a spoluautorka knihy „Až do čtvrté generace – transgenerační předávání traumat“ (Bis ins vierte Glied – transgenerationale Traumaweitergabe).

„Jedná se koneckonců o velmi mnoho ponižujících situací. A kdo rád vzpomíná na nějakou ponižující událost? Sami se pokoušíme ji nějak předefinovat, zracionalizovat, a pokud se to nepovede, pokoušíme se ji zapomenout, vytěsnit.“

Následky pro mladou generaci

To platí i pro oběti politického pronásledování. Pokud okusily vazbu, zažily ponižování bezprostředně. Ale i když se státní bezpečnost snažila kritiky manipulovat spíš anonymně nebo je zdálky „rozebírat“, zanechalo to hluboké jizby na duši a psychice – u potrefených osob i u jejich rodin.

Protože v NDR (a východním bloku obecně, pozn. red.) téměř neexistovaly psychoterapeutické služby a už vůbec ne státem garantované chráněné prostory, o takových traumatech se skoro nehovořilo.

Jaké následky to má na mladou generaci, je nyní stále zjevnější, zjišťuje i Dr. Jochen Buhrmann, vedoucí schwerinské psychosomatické kliniky Helios. V poslední době přichází stále více obětí dopingu, ale také pacienti, jako např. mladý muž, který právě založil rodinu a po tomto doposud šťastném vývoji se začal potýkat s psychickými problémy.

„Během terapie jsme zjistili, že onemocněl, když se jeho malé děti – ještě v předškolním věku – dostaly do období, kdy byl náhle ve třech, čtyřech letech vytržen z rodiny a bez oznámení a vysvětlení státem strčen do dětského domova. V terapii pak vyplulo na povrch, že se jeho rodiče velmi nešťastným způsobem připravovali útěk, když nabídli v novinách k prodeji bytové vybavení. Toho si samozřejmě StaSi všimla. Matka byla po třech letech předčasně propuštěna, byla a zůstala těžce depresivní, děti se sice k matce vrátily, ale nenalezly v ní už kompetentní osobu, kterou znaly. Otec se vrátil z vazby o deset let později a byl psychotický. To je příběh onoho pacienta a lze na něm dobře rozpoznat souvislost s jeho duševními problémy, které vedly k sekundárnímu onemocnění v druhé generaci.“

Jochen Buhrmann úzce spolupracuje s úřadem pro zkoumání podkladů StaSi v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Domnívá se, že mnoho postižených z tzv. generace zkušeností neumí o svých zážitcích z války, vyhnání a politického pronásledování mluvit proto, že osobní stránka hrála v NDR velmi potlačenou roli. Nemluvilo se tolik o sobě – a to ani v rodinném kruhu. Je tu ale ještě něco, říká schwerinský psychoterapeut.

Čí právo má vyšší hodnotu?

„My lidé jsme obdaření chytrou vlastností vytěsnění, která nám byla dána geneticky do kolébky. Musíme umět vytěsňovat, pokud se chceme ve zdraví dostat životem, a čím těžší události prožijeme, o to důležitější je jejich vytěsnění, aby na těžkostech neztroskotali a zachovali si naději. Pro traumata to samozřejmě platí ve zvláštní míře. Odvrácenou stránkou, ani ne tak z terapeutického pohledu, ale spíš s ohledem na kolektivní vědomí je, že je tak kolektivní paměť relativně krátká. Mnoho psychoterapeutů se proto společensky dost angažuje, aby ze své profesní perspektivy přispěli k udržení této kolektivní paměti při životě.“

Vyvstává otázka, čí právo považovat za vyšší – právo na zapomnění nebo právo, přinejmenším dětí, vnuček a vnuků, vědět, co se skutečně stalo. Ať už z rodinných historických důvodů, nebo proto, aby přišli na stopu svých vlastních vzorců chování.

„Pokud jsme zažili něco strašného a netroufáme si o tom mluvit, máme právo mlčet. Děti mají právo se svých otců a matek ptát na důvody mlčení. Může to vést ke konfliktům, ale možná to potom přispěje ke sblížení.“

Jak to může fungovat? Vedoucí psychosomatické kliniky ve Schwerinu má jednu radu. I on ví, že se právě staří, umírající lidé už sotva mohou ubránit před minulostí. Co kdysi zažili ve válce, na útěku nebo jako politicky pronásledovaní a „zapomněli“, se vší svou mocí najednou opět vyvstává. K těmto mukám by nemuselo docházet, říká Dr. Jochen Buhrmann.

Královská cesta: chráněné prostory

„Ten, kdo se po traumatizaci chrání a mlčí, přece dál žije v představě, že traumatizující zážitek zůstává traumatizujícím, a nemůže tak projít zkušeností, že mluvení o tom může být v chráněném rámci osvobozující. Pokud by bylo možné vytvořit takovou atmosféru v mezigeneračním konfliktu, bylo by to samozřejmě skvělé. To je samozřejmě těžké, protože na sebe naráží pohledy rozdílných generací.“

Chráněné prostory – to je i pro socioložku Utu Rüchelovou královskou cestou k porozumění. Ostatně ne jen pro oběti, ale i pro pachatele a pro všechny zúčastněné osoby, ať už představovaly to či ono. Děti nebo vnučky a vnuci musí dát jasně najevo a až budou na pochybách, musí se i držet toho, že nebudou reagovat výčitkami, odmítnutím a odvrácením se, když se jejich předkové konečně otevřou, zbaví duši svých bolestných zážitků.

V každém případě tu je rostoucí zájem a povědomí generaci dětí a vnoučat, říká Uta Rüchelová. Existují i příslušné spolky, ale: „Proč – kromě východního Berlína – nejsou tyto spolky na území bývalé NDR? I v této oblasti opět vyvstává otázka: nakolik se východní Němci aktivně účastní zpracování svých dějin? Připadá mi to jako příklad transgeneračního přenosu ve vztahu k tomu, ‚jaké kultury zpracovávání v minulosti existovaly?‘. A dále: jak se tyto politické a společenské kultury zpracovávání paměti zapsaly i do přenosu rodinných dějin a zacházení s vlastní historií?“



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: