Stalin: vynucená láska

Stalin: vynucená láska

Jak chápat výsledek průzkumu renomovaného institutu Levada Center, který se v minulém roce Rusů ptal, koho považují za nejvýznamnější ruské osobnosti? 38 % dotázaných jmenovalo Stalina, čímž se bývalý diktátor dostal na první místo, ještě před Puškinem a Putinem.

Politoložka Jekaterina Schulmanová se na serveru Inliberty těmito výsledky a tím pádem i otázkou, proč je Stalin tak populární, zabývala. A ptá se: je vůbec tak oblíbený?

Už od r. 2002 existuje v jednom městě v Dagestánu ulice se jménem Stalin Prospekt (Stalinova třída, pozn. red.). Jméno obdržela díky iniciativě starosty – ne třeba proto, že by občané hrozili, že by jinak zapálili radnici.

Když se podíváme na akce, opatření a vyjádření, které lze vykládat jako příznaky plíživé re-stalinizace nebo Stalinovy rehabilitace, tak se ukáže, že je každý z těchto případů přímo nebo nepřímo iniciován státem. Nejde o žádné soukromé aktivity. Stalinovy pomníky, které se v poslední době objevují a jejichž počet opravdu roste, jsou většinou postavené pod záštitou místního sdružení Komunistické strany Ruské federace.

Každý z těchto případů je přímo nebo nepřímo iniciován státem. Nejde o žádné soukromé aktivity.

V r. 2009, v jiné politické epoše pod prezidentem Medveděvem, byla při restaurování moskevské stanice metra obnovena následující slova sovětské hymny: „Vychovával nás Stalin – k věrnosti lidu.“ Vyvolalo to nevoli, úřady však argumentovaly tím, že nápis odpovídá historické pravdě a do původní podoby bylo obnoveno pouze to, co zde skutečně bylo.

Moskevské metro je od té doby známo jako mocný nástroj prosovětské a prostalinské propagandy: vlaky se Stalinovým portrétem nebo akce, jaké se konaly v rámci historického festivalu Doby a epochy 2017. Přitom je jasné, že nic z toho nepochází zespoda, z lidu, nýbrž od vedení metra a od politického managementu moskevské radnice a ruského vedení.

V r. 2015 bylo na popud ministerstva kultury a s osobním svolením ministra v dřevěném baráčku ve městě Choroševo zřízeno Stalinovo muzeum (více např. v příspěvku Českého rozhlasu, pozn.red.).

V letech 2014, 2015 a 2016 se v Moskvě konaly umělecké výstavy s portréty Stalina a obrazy z období stalinismu, které oslavovaly bolševické vůdce. Tyto kulturní památky nebyly ukazovány proto, že by po nich toužilo umělecké publikum nebo spolupracovníci Treťjakovské galerie. Samozřejmě ale také existují jedinci – a je důležité si to uvědomit – kteří si na pozemku své dači sami od sebe vystaví Stalinovu bustu, nebo jsou dokonce ochotni přispět na zřízení Stalinova památníku.

Samozřejmě ale také existují jedinci, kteří si na pozemku své dači sami od sebe vystaví Stalinovu bustu.

V čem tedy spočívá funkce státní propagandy? Tím, že agituje z hierarchicky vyšší pozice, etabluje ze shora určitou normu. Říká publiku, co je správné, co je akceptovatelné a co je vůbec možné. Vytváří kontext, který lidem říká, co je bezpečné nebo dokonce chvályhodné. Tedy například chodit po ulici s plakátem Stalina. Nebo že nabídku četných knih o Stalinově rehabilitaci, které najdete v knihkupectvích všech ruských měst, nelze považovat za extremismus. To vše je normální, není to trestné, možná si to dokonce zaslouží podporu.

Když se v televizi a ze strany státu ozývá, že bychom „neměli nikoho démonizovat a vidět obě strany, válku jsme koneckonců vyhráli my“, jedná se o signál: jak ti, kteří si s ním spojují pozitivní pocity, tak i ti, kteří zatím žádné pocity neměli, najednou nějaké mají; ti, kteří doposud byli bez názoru, ho najednou mají, bylo jim totiž řečeno, že to je normální, ba dokonce dobré.

Konformismus je psychologická normalita – to je možná zneklidňující, ale pravdivé. Člověk se chce ze své přirozenosti přidat na stranu většiny a své názory chce přizpůsobit obecnému mínění. Proto nesou ti, kdo mluví jménem státu nebo všeobecně mocných, obzvlášť velkou zodpovědnost. Televize není v Rusku vnímána jako zdroj informací nebo jako zpravodajské médium, ale jako hlas moci. Tak a ne jinak ho lidé vnímají.

Televize není v Rusku vnímána jako zdroj informací nebo jako zpravodajské médium, ale jako hlas moci.

V r. 2008 se uskutečnila soutěž Jméno Ruska: šlo o 100 nejvýznamnějších Rusů. Nápad vycházel z ankety BBC Hundred Greatest Britons, realizace je však typicky ruská. Televizní diváci měli vybrat 100 nejvýznamnějších historických postav. Tehdy se nešetřilo úsilím a byl zarputile vytvářen dojem, že divácké hlasování „vlastně“ vyhrál Stalin. Protože by to však bylo neslýchané, První kanál trochu poupravil výsledky, aby se vítězem stal Alexandr Něvský.

Jak tenkrát hlasování skutečně probíhalo? Od té doby jsme získali informace i zkušenosti a zhruba si dokážeme představit, jak se vyjádření názoru lidu odehrává, především v televizi. Možná poprvé zde však můžeme tento model pozorovat ve vší jasnosti. „Lid chce svého Stalina, ale my mocní na to zatím nepřistoupíme. Ještě se pokusíme je nějak uklidnit.“

Podívejme se pravdě do očí: máme co dělat se státní propagandou. Stát nám vnucuje určitou představu o tom, co je normální a přijatelné, co je dobré a chvályhodné, co je velké a vynikající. Tyto myšlenky padají na úrodnou půdu, protože jsou vysloveny ve jménu vlády a částečně se opírají o skutečné potřeby.

Jak popsat potřeby, tvořící reálnou základnu Stalinovy popularity?

Tato otázka mi byla poprvé položena během vystoupení pořádaného Nadací Heinricha Bölla v Berlíně: „Jak je možné, že je Stalin mezi lidmi tak oblíbený?“

Pokud jsme s touto otázkou konfrontováni přímo, začneme tuto zcela základní potřebu po určitém druhu spravedlnosti chápat: stesk po paradoxním, antielitářském Stalinovi. Na něj myslí ti, kteří říkají: „Stalin by s vámi už zatočil.“

Stalin jako rukojmí nomenklatury, jako ten, kdo se ve jménu prostých a nemajetných lidí pustil do bohatých a mocných: tento obraz je sice absurdním mýtem, ale přesto existuje. Mnozí takto uvažující se odvolávají na přísnější zákony, striktní pořádek a rovnost, o určitý druh původní apoštolské jednoduchosti.

Stalin jako ten, kdo se zasazuje za prosté a nemajetné: tento obraz je sice absurdním mýtem, ale přesto existuje.

Možná nepřísluší vědkyni, aby citovala úryvky z rozhovorů s taxikáři. Ale i já jsem si musela vyslechnout, že Stalin vlastnil pouze kabát a pár holinek, zatímco dnešní mocipáni žijí jako prasata v žitě a vlastní, na co si pomyslí. Antielitářská touha zde zjevně hraje velkou roli. Ale samotná představa, že je vůbec možné, normální a bezpečné, se na něj jako na instanci odvolávat, je dána státní propagandistickou mašinerií.

Na základě dat můžeme přezkoumat, nakolik je desetiletí trvající propagandistická činnost úspěšná. Jedna velmi prostá otázka Levada Centra zní: „Jaký je váš osobní názor na Stalina?“ Když se podíváme na vývoj odpovědí od r. 2001 do r. 2015, nevidíme žádné náznaky radikálních změn. Nelze říct, že by respekt, obdiv a sympatie pro Stalina silně vzrostly.

Stalin: vynucená láska - graf 1 - Jaký je váš osobní postoj ke Stalinovi?
Zdroj: Levada Center (odkazy na studie najdete u interaktivních grafik původního článku, jehož odkaz naleznete jako obvykle za tímto příspěvkem).
Stalin: vynucená láska - graf 2 - Měl by být Stalin považován za zločince?
Zdroj: Levada Center (odkazy na studie najdete u interaktivních grafik původního článku, jehož odkaz naleznete jako obvykle za tímto příspěvkem).

Ustoupila averze a nepřátelství. Zároveň silně vzrostl počet těch, kterým je Stalin lhostejný. To lze vysvětlit postupem času. Stalin je jako historická postava už hodně mytologizován. Když dnes zaslechneme slovní obrat „dědové bojovali“, musíme si uvědomit, že určitě nebojoval žádný děda z generace dnešních třicátníků až čtyřicátníků. Jejich babičky a dědové byli za války ještě děti. Pro dnes činné obyvatelstvo leží válka hodně, hodně daleko v minulosti. Postava Stalina se postupně přesunula do Pantheonu podobně jako jiné historické osobnosti, například Napoleon, při jehož jméně si spíše vybavíme dort než francouzského císaře, nebo Hitler, jehož legrační obrázková podoba straší na sociální síti VKontakte.

Můžeme to považovat za správné nebo ne – to je v každém případě nevyhnutelné. Živoucí historická vzpomínka postupně mizí. Co zůstane, je symbolické pole. Není tedy pravda, že Stalina miluje celý národ a že roste touha ho obdivovat a idealizovat.

Jak se na tuto dávno minulou historickou éru dívá mládež? V průzkumu z r. 2015 byli ruští a američtí studenti dotázáni, na jaké historické události v dějinách jejich země mohou být hrdí a za jaké by se měli stydět.

Stalin: vynucená láska - graf 3 - Historické události, na které jsou studenti hrdí (Rusko)
Zdroj: Levada Center (odkazy na studie najdete u interaktivních grafik původního článku, jehož odkaz naleznete jako obvykle za tímto příspěvkem).
Stalin: vynucená láska - graf 4 - Historické události, na které jsou studenti hrdí (USA)
Zdroj: Levada Center (odkazy na studie najdete u interaktivních grafik původního článku, jehož odkaz naleznete jako obvykle za tímto příspěvkem).
Stalin: vynucená láska - graf 5 - Historické události, za které se studenti stydí (Rusko)
Zdroj: Levada Center (odkazy na studie najdete u interaktivních grafik původního článku, jehož odkaz naleznete jako obvykle za tímto příspěvkem).
Stalin: vynucená láska - graf 6 - Historické události, za které se studenti stydí (USA)
Zdroj: Levada Center (odkazy na studie najdete u interaktivních grafik původního článku, jehož odkaz naleznete jako obvykle za tímto příspěvkem).

Ruští studenti jmenovali jako největší důvod k hrdosti vítězství ve Velké vlastenecké válce a jako nejdůležitější událost, za níž se stydí, represe za Stalina. Z této souvislosti je jasné, že dokud bude Stalinovo jméno spojováno s vítězstvím, musí každý pokus o úplnou destalinizaci nevyhnutelně ztroskotat na půli cesty. Přesto musíme konstatovat, že morální kompas mladé generace celkově vzato funguje dobře.

Dokud bude Stalinovo jméno spojováno s vítězstvím, musí každý pokus o úplnou destalinizaci nevyhnutelně ztroskotat na půli cesty.

Podívejme se na otázku, v jaké historické epoše byl život v Rusku nejlepší.

Stalin: vynucená láska - graf 7 - Kdy byl podle vašeho názoru život v Rusku lepší?
Zdroj: Levada Center (odkazy na studie najdete u interaktivních grafik původního článku, jehož odkaz naleznete jako obvykle za tímto příspěvkem).

Zde jsou výsledky opravdu zajímavé. Je nápadné, že po r. 2014 uvádí daleko méně lidí dobu před revolucí v r. 1917. Nevím, co je důvodem, ale krymský konsensus překvapivě vedl k tomu, že stará dobrá carská doba ztratila na oblibě. Stalinova éra se téměř neobjevuje a nedochází zde ani ke změně. Uctívat Stalina je jedna věc, žít v té době bychom ale raději nechtěli.

Období Brežněva považují lidé spíše za klidné a pohodlné, jeho obliba ale klesá. Perestrojku nemá rád nikdo, stejně jako Jelcinovu dobu. Mnozí nevědí, co mají odpovědět. A jelikož je časový odstup mezi r. 1994 a 2017 poměrně velký, dost lidí si myslí, že současnost při tomto nuzném výběru nevyznívá zase tak špatně.

Jaký je vztah ke Stalinově a éře stalinismu – což, jak jsme viděli, nelze srovnávat – se všeobecnými sociálněpolitickými názory občanů? Představu si uděláme z výsledků studie protostranických uskupení ruské společnosti prvního a druhého desetiletí 21. století. Jejím autorem je Kiril Rogov. Jedná se souhrnné vyhodnocení průzkumů veřejného mínění, které Levada Centrum provádí už 18 let.

Se Stalinem zvlášť úzce souvisí otázka: „Potřebujeme někoho, kdo vládne tvrdou rukou?“

Stalin: vynucená láska - graf 8 - Potřebuje země silného a mocného vůdce, vedení "tvrdé ruky"?
Zdroj: Levada Center (odkazy na studie najdete u interaktivních grafik původního článku, jehož odkaz naleznete jako obvykle za tímto příspěvkem).

I zde můžeme po r. 2014 pozorovat velmi zvláštní vývoj, pro který zatím ještě neznáme žádné vědecké vysvětlení. Možná za pět nebo sedm let řekneme, že měl r. 2014 v Rusku zcela odlišný dopad na veřejné mínění, než ho prezentovala televize. Po r. 2014 náhle daleko více lidí říká, že by v žádném případě neměla být veškerá moc svěřena do rukou jedné jediné osoby.

Také v otázce, která práva jsou pro Rusy nejdůležitější, lze v posledních letech vypozorovat záhadný, kontraintuitivní „post krymský“ efekt. Po r. 2014 hodnotí občané právo na informace a svobodu slova daleko výše než předtím. Ve vztahu k vlastnickému právu oproti tomu poněkud vystřízlivěli.

Stalin: vynucená láska - graf 9 - Jaká lidská práva jsou podle vás nejdůležitější?
Zdroj: Levada Center (odkazy na studie najdete u interaktivních grafik původního článku, jehož odkaz naleznete jako obvykle za tímto příspěvkem).

Z tohoto diagramu nelze při nejlepší vůli vyvodit, že by si lid přál autoritarismus a snil o vládě tvrdé ruky.

Společnosti je vnucován určitý obraz o sobě samé.

Společnosti je tedy vnucován určitý obraz o sobě samé. Jaký je důvod? Proč je třeba lidem říkat, že chtějí znovuzavedení trestu smrti, ačkoliv to není pravda?

Proč je jim vyprávěno, že jsou národem, který by nejraději obživl Stalina a který se raduje z masových represí?

Režim se nachází v docela svízelné situaci: chce soustředit veškerou moc a zdroje ve svých rukou a zároveň zůstat u moci. Přitom není plnohodnotnou autokracií, nedisponuje žádným rozvinutým represivním mechanismem a žádnou vládnoucí ideologií, kterou by lidem vnutil.  Ale také se nechce podřídit demokratickému procesu střídání moci.

Tudíž se drží u moci celým arzenálem celkem rafinovaných nástrojů. Z valné části se jedná o různé simulační modely a schémata, která jsou součástí propagandy. Na jedné straně dochází k simulaci demokratických institucí a procesů, jak jsou například volby, systém více stran nebo různorodost médií. Při vší své vnější rozmanitosti říkají všechna média to samé. Dochází k volbám, ty ale nevedou k výměně vlády. Existují strany, ale žádná opozice.

Dochází k volbám, ty ale nevedou k výměně vlády. Existují strany, ale žádná opozice.

Na druhou stranu musí jako vládci simulovat rétorické nástroje autokracie – tedy, zjednodušeně řečeno, vystupovat ve veřejném prostoru děsivěji, než ve skutečnosti jsou. Přitom se nemají prezentovat jako hrozní diktátoři nebo krvelační tyrani, ale naopak jako civilizovaná a zdrženlivá síla, vládnoucí neurvalému národu s autokratickými tendencemi, který je třeba neustále krotit a jehož chuť po krvi musí mít neustále pod kontrolou.

Vláda tedy musí vysílat protichůdná poselství po vzoru „neměli bychom Stalina démonizovat, raději bychom měli celou věc posoudit z různých stran“. Musí vzbudit dojem, že ustavičnému tlaku společnosti, požadující anarchizaci, vyostření, oheň a krev, zároveň ustoupí a odolá, a že jen díky jejímu odporu vděčí lidé za to, že už všichni nevisí na sloupech. Přitom je ona nejmocnějším hráčem a toto přání teprve sama vytvořila.

Proč je třeba vlastnímu národu vsugerovat tak špatnou pověst? K ospravedlnění permanentního omezování politických práv, zejména volebního práva. Pokud jsou lidé neotesaní krvelační barbaři, nelze jim samozřejmě dovolit, aby si sami mohli volit, kdo jim bude vládnout. Jednou by si zvolili „Hitlera“, nacionalistickou zrůdu, pak zase „Stalina“ – levicovou etatistickou zrůdu. Obojí je používáno jako argument k omezení občanského práva na sebeurčení. Právě k tomu se hodí vysoké hodnoty Stalinovy popularity.

Společnost je naočkována falešnými představami o sobě samé, aby se vláda mohla prezentovat jako jediný Evropan v Rusku. To ale už dávno neodpovídá společenské realitě.

Společnost je naočkována falešnými představami o sobě samé, aby se vláda mohla prezentovat jako jediný Evropan v Rusku.

Naše společnost je komplexní, mnohovrstvá a heterogenní. Při pokusu o zjištění veřejného mínění a společné hodnotové základny obyvatel Ruska se ukáže zhruba následující obraz: ruská společnost sdílí hodnoty, které se obvykle označují jako „evropské“. Je individualistická, konzumně orientovaná, v mnoha ohledech atomizovaná, sotva náboženská a převážně sekulární. Její tolerance vůči státnímu násilí je dost nízká – na rozdíl od často vnucované představy.

Hodnoty ruské společnosti jsou vědci často charakterizovány jako „evropské, ale slabé“. Rusové jsou všeobecně konformističtí a spíše pasivní a jejich ochota vyjádřit vlastní názor není příliš vyvinutá. Ale také nejsou agresivní nebo krvelační a neusilují o zavedení autoritativního režimu v Rusku, ani o něm nesní.

Aby bylo možno takové společnosti vládnout nedemokratickými prostředky, je jí samozřejmě třeba vyobrazit nepravdivě. Je třeba jim do hlavy natlouct Stalina, aby pak bylo možno ukázat prstem a říct: „Podívejte se na ně, co jsou zač.“



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: