Finský vzdělávací systém: „Nemáme žádnou povinnou četbu“

Finský vzdělávací systém:
REKLAMA

Finští školáci nejen dobře čtou, ale čtou také rádi. V čem leží tajemství úspěchu finského školství, vysvětluje Timo Parvela, populární autor dětských knížek a bývalý učitel.

Der Spiegel: Pane Parvelo, Finsko patří ve čtení k předním zemím studií PISA. Finští školáci čtou tak dobře, že jim v Německu mnozí závidí. Zlí jazykové tvrdí, že jejich čtecí návyky pramení z nudy, protože jsou finské děti obklopeny pouze jezery a lesy a tudíž jim nezbývá nic jiného než sáhnout po knize.

Timo Parvela: Ne, to není pravda. My Finové máme i jiné koníčky. Například ve tmě kácíme stromy, plaveme v díře, kterou jsme před tím vyhloubili v zamrzlém jezeře, nebo se potíme v sauně. Kromě toho bohužel funguje internet i ve Finsku. Proto u nás fungují stejní zloději času jako všude jinde a ti okrádají o čas a pozornost i naše děti.

Výsledky testů PISA 2018: kompetence ve čtení, matematice a vědních disciplínách
Výsledky testů PISA 2018: kompetence ve čtení, matematice a vědních disciplínách. Zdroj: OECD.org

Spiegel: Přesto patří finští školáci v oblasti kompetence čtení, navzdory lehkému zhoršení, dlouhodobě mezi nejlepší. Jak si to vysvětlujete?

Parvela: Jedním z důvodů jistě je, že se naše základní školy dětem od mala snaží především zprostředkovat radost ze čtení. Nemáme žádnou povinnou četbu, kterou by každé dítě muselo číst. Místo toho předpokládáme, že si každé dítě najde tu správnou knížku, ze které bude mít radost. Neexistují také žádné obsáhlé zkoušky k obsahu knih nebo domácí úkoly, které by souvisely se čtením.

Spiegel: To jsou rajské poměry, kdybychom se zeptali německých žáků a žákyň.

Parvela: Ano. Na druhou stranu je třeba říct, že Finsko vykazuje v oblasti čtení ze všech zemí OECD největší mezeru mezi hochy a děvčaty. Stále více kluků ztrácí zájem o čtení. Proto mě nepřekvapuje, že u hochů panuje výrazně vyšší riziko ztráty kontaktu a vytěsnění na sociální okraj společnosti.

Spiegel: Co proti tomu lze dělat?

Parvela: Osobně jsem se pokusil psát dětské knížky, které by přitáhly obzvlášť hochy a podporovaly zájem o knihy u dětí, které normálně nečtou.

Spiegel: Integrovat slabší děti a nadchnout je pro čtení – zrovna v tom není Německo příliš dobré. Co dělá Finsko lépe?

Parvela: Na rozdíl od Německa máme základní školy, ve kterých se všichni žáci od první až do deváté třídy učí společně, nikdo není cestou vytříděn. Dostávají tak šanci ke zlepšení i děti, které se nadchnou později. Finský úspěch spočívá především v konformitě, nabídka je pro všechny stejná, kvalita škol je všude podobná. Máme jen málo soukromých škol a snažíme se i ty nejslabší děti dotáhnout do konce.

Spiegel: Naposledy dopadli finští 15letí školáci v PISA studii hůře než dříve.

REKLAMA

Parvela: Ano, jiné země byly lepší, ale to nás Finy opět uspokojilo, neboť jsme se mohli politovat. Finský způsob jak nakládat s úspěchem totiž spočívá v pochybách, jestli byl opravdu zasloužený. Když jsme byli v žebříčku úplně nahoře, měli jsme například podezření, že byly testy špatně provedeny. Čeho jsem si na aktuální PISA studii všiml, je, že Finsko je jediná země s vysokou mírou souladu výsledků a spokojenosti s vlastním životem v porovnání s jinými špičkovými zeměmi.

Spiegel: To leží pravděpodobně v tom, že všechny finské děti baví škola tolik, jako Ellu, Pekku a spol. z vašich knih.

Parvela: Jejich příběhy jsou samozřejmě smyšlené, ale je pravda, že učitelé a školáci spolu mají úzký vztah, stejně jako Ella. Je také pravda, že finské školy mají velkou svobodu a hodně podporují radost z učení. V uplynulých letech ovšem došlo i k několika školním reformám, z nichž jsem některé nepovažoval za správné, například co se týče užívání technologií ve výuce.

Problematice digitálních technologií na základních školách se zevrubně věnuje např. německý psychiatr, psycholog a neurolog Manfred Spitzer ve svých knihách, který na základě mnoha vědeckých studií dokládá, že jediným jejich přínosem zatím bylo pouze zhoršení výsledků. To se navíc projevuje právě u slabších žáků, čímž se propast mezi lepšími a horšími ještě zvětšuje, se všemi svými negativními důsledky pro budoucnost. Argument, že je potřeba s nimi děti naučit pracovat, vyvrací tím, že je děti už dávno znají z domova. Uvádí mj. příklad Austrálie, kde byly za desítky milionů dolarů vybaveny školy výpočetní technikou, která byla po zjištění dopadů na výsledky opět stažena. Více v knize Manfreda Spitzera Die Smartphone Epidemie, 2018/2019, nakl. Klett-Cotta, 366 stran, 9,95 euro. V češtině zatím vyšly jeho knihy Digitální demence – Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum (2012) a Kybernemoc! (2016).
Pozn. red. Politiq.

Spiegel: Ve vašich knihách zjistíme, že jsou finští učitelé velmi špatně placeni. Nebo je to důvodem úspěchu finského vzdělávacího sytému?

Parvela: Haha, že má v knihách s Ellou učitel pocit, že je v porovnání s nároky na své zaměstnání špatně placen, je spíš jeho vlastním úhlem pohledu. Platy finských učitelů jsou ve srovnání s dalšími zeměmi OECD průměrné. Pravdou ale je, že výplata není nikdy důvodem, proč se ve Finsku stane člověk učitelem. Je daleko lehčí si stejné peníze vydělat jiným způsobem. Jedním z tajemství úspěchu finského školství je nejspíš to, že jsou učitelé velmi motivováni a mají velmi dobré vzdělání.

Spiegel: Než jste se stal autorem knih pro děti, sám jste byl napřed učitelem. Co jste dělal, abyste své žáky motivoval ke čtení?

Parvela: Naposledy jsem učil před 25 lety, práci jsem si užíval, ale nebyl jsem zrovna nejpilnějším učitelem. Ve skutečnosti jsem si vymyslel pravidlo pěti minut: když jsem se ještě pět minut po skončení poslední hodiny nacházel ve škole, pak jsem selhal.

Dnes vypadá realita úplně jinak. Pozoruji to na své ženě – učitelce: po poslední vyučovací hodině stráví ve škole ještě několik hodin. Tehdy jsem nemusel dělat moc, abych děti motivoval ke čtení. Jejich nadšení pro knihy bylo automatické. Čtení mělo pro vývoj finské společnosti zvláštní význam, i ve vztahu na rovnost šancí.

Spiegel: Když pročítáme vaše knihy, přejeme si pro naše děti přesně takového učitele, jakého mají Ella, Pekka a další druháci. Byl jste takovým učitelem?

Parvela: Učitel v knihách o Elle je pravděpodobně typem učitele, jakým bych se stal, kdybych nebyl dostatečně moudrý na to, abych pro dobro dětí změnil povolání. Miluje děti a svou práci, ale také si na vše stěžuje a chtěl by, aby byla jeho práce více ceněna. Myslím si, že tento učitel pravděpodobně není perfektní, ale milujeme ho, protože je lidský.

Spiegel: Jak jste se stal autorem?

Parvela: Podzim a zima jsou ve Finsku dlouhé, studené a temné. Hlavně za mého dětství byly knihovny jediným veřejným místem, kde se mohli teenageři a děti zahřát a kde bylo možné něco vidět i bez baterky. V knihovně jsem strávil hodně času. Z toho vzniklo přání psát své vlastní příběhy.

Spiegel: Takže jste se ze čtení dostal k psaní?

Parvela: Mnoho lidí úplně nerozumí tomu, že je mezi čtením a psaním souvislost. Nejlepším důkazem je studie, že slovní zásoba 17letého, který hodně čte, obsahuje několik desítek tisíc slov, slovník nečtenáře oproti tomu jen několik tisíc slov. Je daleko snazší psát, pokud máte úplnou slovní zásobu.

Spiegel: Co se mohou němečtí učitelé naučit od svých finských kolegů?

Parvela: Nechtěl bych radit, chovám velký respekt ke všem učitelům nezávisle na jejich zemi. Ale profesionálové se mohou učit od jiných profesionálů: když během svých autorských čtení vystupuji v Německu, je obvykle mojí první prosbou, aby odstranili ten velký stůl mezi mnou a publikem.

K získání autority ho nepotřebuji. Dávám přednost přímému, srdečnému kontaktu mezi mnou a mými čtenáři. Třeba by se mohli zamyslet nad tím?


Timo ParvelaTimo Parvela, ročník 1964, působil dlouho jako učitel, než se posléze stal spisovatelem. Patří mezi nejúspěšnější finské autory dětských knih. I v Německu patří jeho řada knih s Ellou a Pekkou mezi klasiky dětské literatury. V češtině mu zatím vyšlo 9 knih.

REKLAMA