Další experiment si už Spojené státy nemohou dovolit

Další experiment si už USA nemohou dovolit

Demokraté se v primárkách musí rozhodnout mezi dvěma vizemi. Chtějí návrat k normalitě nebo další revoluci? Komentář Mereta Baumanna pro švýcarský list Neue Zürcher Zeitung.

Jaká je správná odpověď na éru Donalda Trumpa? Je po hlubokém řezu, způsobeném jeho zvolením a následnými třemi roky ještě návrat Ameriky k normalitě, stabilitě, rozumu a spolehlivosti možný? Je možné, stejně jako v knize, jednoduše otočit list? Nebo je třeba další revoluce, protože nespokojenost touto domnělou normalitou newyorskému magnátovi teprve otevřela dveře do Bílého domu? Výchozí stanovisko demokratů, kteří v pondělkem začínajících primárkách určí Trumpova vyzyvatele, se v konečném důsledku redukuje na tuto otázku. Oproti sobě stojí dva tábory s rozdílnými recepty, jeden spíše umírněný a druhý výrazně levicový. Jejich favorité jsou podle průzkumů stejní, jako už na začátku intenzivní předvolební kampaně před více než rokem: bývalý viceprezident Joe Biden a senátor Bernie Sanders.

Dva staří, moudří mužové

Demokraté odstartovali výběrový proces do primárních voleb plni sebedůvěry a oslavovali etnicky nejrůznorodější pole uchazečů, jaké kdy měli. Mělo reprezentovat pestrou Ameriku, duhovou koalici, která dvakrát dopomohla k vítězství Baracku Obamovi. Že se Hillary Clintonové nepodařilo před čtyřmi roky toto spojenectví ve stejné míře mobilizovat, stálo demokraty Bílý dům. O to více to nyní ve straně vře, protože právě dva staří, bílí mužové mají nejlepší šance na nominaci. Oběma je kolem 80, oba pocházejí z bohatých států východního pobřeží, oba za sebou mají desítky let trvající kariéru v Kongresu – ztělesnění politického establishmentu. A přesto je očekávaný souboj logickým odrazem skutečnosti, že oba ztělesňují protichůdné vize strany nejdůsledněji. Biden a Sanders vedli kontinuálně v průzkumech, s výjimkou jednoho období na podzim, když rovněž k levicovému křídlu patřící senátorka Elizabeth Warrenová porazila svého rivala Sanderse a na několik dní dokonce předběhla i Bidena.

S výjimkou této fáze si Biden vůči celé konkurenci udržoval úctyhodný náskok. Je to o to více překvapující, protože má velké slabiny a ani u svých příznivců nevyvolává takové nadšení, jako se to pravidelně daří Sandersovi nebo Warrenové. Biden není dobrý řečník a jeho sklon k verbálním přešlapům je legendární. O nominaci na prezidentský úřad se ucházel už v r. 1988 a 2008, pokaždé však s výrazným neúspěchem.

Především ale nabízí místa, na která lze zaútočit. Například souhlas s iráckou válkou v r. 2002 nebo návrh reformy trestního práva, která vstoupila v platnost v r. 1994 za vlády Billa Clintona a která je dnes mnoha demokraty kritizována jako příliš restriktivní. Zároveň však byl za své dlouhé kariéry Biden schopen uzavírat kompromisy i za hranicemi stranické příslušnosti a zosobňuje tak smířlivost, kterou dnes pohřešuje mnoho umírněných voličů. Jeho téměř otcovský vztah s Barackem Obamou navíc připomíná doby, kdy Bílý dům nebyl zdrojem neustálé nenávisti a skandálů. Biden se prezentuje jako kandidát rozumu a ne vášně, který má největší šanci porazit Trumpa. Tato „volitelnost“ je jeho největším předvolebním argumentem.

Zcela jinak na tom je Bernie Sanders, který byl jako politik, hlásící se k socialismu, ještě v r. 2016 považován za ousidera a který po Americe nežádá nic menšího než revoluci. Jeho představy o výstavbě infrastruktury, vzdělávacího a zdravotnického systému a sociálního státu po skandinávském vzoru by podle odhadů výdaje státu více než zdvojnásobil a tím by je zvýšil na, v mírových dobách dosud bezprecedentní, úroveň. Už jen jeho ústřední projekt povinného státního zdravotního pojištění pro všechny občany (Medicare for All) a zrušení všech soukromých poskytovatelů by v USA představovalo hlubokou kulturní změnu. Oproti tomu v otázkách obchodní a zahraniční politiky zaznívají od Sanderse podobně izolacionistické a protekcionistické tóny, jako od Trumpa. Jeho pevnost názorů dodává „Berniemu“ autenticitu. Pro svou radikální rétoriku oslovuje především mladé voliče, které už pojem „socialismus“ neodrazuje. Naopak: 49 % Američanů ve věku nižším než 40 let hodnotí podle průzkumů socialismus pozitivně, zatímco kapitalismus má s 51 % jen o málo lepší výsledek a v uplynulých letech rapidně ztrácí na souhlasu.

Taková čísla dokazují jak frustraci z dnešní situace v zemi, tak i podporu Sanderse na levici a Trumpa na pravici. Vynikající hospodářské výsledky zastírají rozevírání příjmových nůžek a to, že reálné příjmy pro většinu Američanů už desítky let stagnují. Bydliště a etnikum jsou nadále rozhodující pro výhled do budoucnosti. Téměř 30 milionů osob stále ještě nemá zdravotní pojištění, dvě třetiny všech případů osobního konkursu souvisí se zdravotními problémy. V současné době zemře ročně více lidí na předávkování opioidy než při dopravních nehodách. To je jedním z důvodů, proč délka dožití třetím rokem v řadě klesá, což je pro průmyslovou zemi v době růstu naprosto nezvylé. Není proto volání po revoluci pochopitelné? A nedokázal sám Trump před čtyřmi roky, že teorie o lepší „volitelnosti“ je zcela přeceňována?

To platí o republikánech, jejichž voličská základna se kvůli polarizaci posledních desetiletí stala homogennější. Téměř tři čtvrtiny voličů Republikánské strany se označují za konzervativní – to je výrazně více než před 20 lety. Důsledkem je posun strany doprava. U demokratické voličské základny  lze sice pozorovat podobný ideologický vývoj doleva, přesto se jen zhruba polovina jejích voličů označuje za progresivní. Demokraté tedy nemohou ignorovat umírněný střed. Navíc je jejich základna etnicky a sociálně daleko rozmanitější než u republikánů. Pro listopadové volební vítězství tedy musí přesvědčit jak městské levicové voliče v San Franciscu, tak i věřící Afroameričany v Severní Karolíně.

Kdysi příliš radikální, dnes umírněný

I kdyby se to Sandersovi podařilo, byly by vyhlídky na prosazení jeho „revoluce“ velmi skromné. Předvolební boj ukazuje, že jsou jeho názory uvnitř Demokratické strany dost sporné. Už jen samotné přesvědčení demokraty ovládané Sněmovny reprezentantů by bylo hodně obtížné – nemluvě o předběžně pravděpodobně nadále republikánském Senátu. Důsledkem by byly další roky naprosté blokády Washingtonu a prohloubení politických zákopů. Další experiment s rozhněvaným populistou si už USA nemohou dovolit.

Beztak se posunuli demokraté v důsledku polarizace příliš daleko doleva. Očividné to je v oblasti zdravotnictví, které pro voliče demokratů představuje nejdůležitější téma.Všichni uchazeči se zasazují za zavedení státního zdravotního pojištění. I Biden chce tzv. „public option“ dodatečně ke stávajícímu systému soukromých poskytovatelů. S tímto návrhem  Obama ještě v r. 2010 neprošel – navzdory demokratickým většinám v obou komorách Kongresu. Co bylo tenkrát považováno za příliš radikální, dnes odpovídá umírněné pozici strany. Její uchazeči o úřad prezidenta jsou pro zvýšení národní minimální mzdy, zvýšení daní a vyšší státní výdaje na vzdělání a ochranu přírody. Ať už získá nominaci kdokoliv, bude tím nejprogresivnějším kandidátem za posledních několik desítek let. Je to vlastně Sandersova zásluha. Trump to dokáže využít a už měsíce označuje demokraty za radikální socialisty, kteří zničí prosperující americkou ekonomiku a přivedou ji na úroveň Venezuely. To je nesmysl. Ale levé křídlo strany mu tuto argumentaci usnadňuje.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: