Koronavirus: člověk je mikrobům ukradený

Koronavirus: člověk je mikrobům ukradený

Nový koronavirus hýbe světem, na podobné scénáře si však budeme muset zvyknout. Člověk je mikrobům ukradený – udělali bychom lépe, kdybychom nemoc více vnímali jako ekologický problém. S přibývajícím rozšířením člověka se také zvyšuje pravděpodobnost, že budeme infikováni jinými druhy, uvádí pro švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung promovaný fyzik a filosof Eduard Kaeser.

Mluví se o novém historickém období antropocénu. Člověk mění povrch Země s takovou razancí, která byla dříve přisuzována pouze geologickým silám. Je to ale vlastně antropocentricky zkreslený pohled. Již přes tři miliardy let existuje bakterio- a virocén. Utajenými hlavními postavami planety jsou mikrobi. Obklopují nás a obývají nás. člověk je v podstatě galaxií bakterií (ve skutečnosti se v každém z nás nachází více bakterií, než je hvězd v naší Mléčné dráze). Když někomu potřeseme rukou, uvádí se zároveň v pohyb obousměrný proud bakterií, přičemž nevíme, zda jsou našimi přáteli nebo nepřáteli. My jsme jim v každém případě ukradení.

Proč je určitý druh mikrobů pro člověka škodlivý a jiný zase ne? Jedná se o „intrinsickou“ vlastnost? Tato otázka zaměstnává biology od počátků bakteriální teorie v 19. století. Ta položila základní stavební kámen paradigmatu moderní nauky o nemocech: existuje zásadní rozdíl mezi patogenními a nepatogenními mikroby. V souladu s tímto pohledem je  virulence – tedy souhrn faktorů vyvolávajících nemoc – vlastností samotného mikrobu. Vždy tu ale byly i opačné příklady a ve 20. století začali vědci ve větší míře objevovat „dual use“ mikroby, které mohou člověku jak prospívat, tak i škodit. Příroda evidentně nezná žádný jedinečný rozdíl. Údajně patogenní mikroby osidlují náš svět bez toho, aby nám škodily, a zdánlivě nevinné mikroby náhle ukazují své „zlé“ stránky.

Skrytý antropocentrismus

Tuto zlovůli téměř automaticky vztahujeme na nás samotné, tedy na hostitele. To ale není nic jiného – jak už bylo řečeno – než skrytý antropocentrismus. Jestli jsou nám mikroby nakloněny „dobře nebo špatně“, záleží většinou na náhodě. Přinejmenším tak zní hypotéza, která se stále více dostává do středu zájmu vědeckého světa. Mikrobiolog Bruce Levin pro ni razí osobitý název „shit happens hypotéza“: virulence mikrobů není namířena specificky proti nám lidem, ale jednoduše „nastává“ za specifických fyzikálních, chemických a biologických podmínek.

Rodina koronavirů je známa již přes 50 let. Její příslušníci jen čekali na vhodnou příležitost, která nyní nastala právě ve Wu-chanu.

Levin poznamenává: „Parazitologové nás studenty učili, že nemoc představuje primitivní, nevyvinuté stadium spolupráce organismů a evoluce nakonec vše v dobré obrátí. K symbióze a mutualismu jako konečnému bodu.“ Příroda ale žádné happy endy nezná. Nebo lépe řečeno: zná bezpočet happy endů, ale záleží na druhovém hledisku. Člověk je jen jedním z druhů. Pokud se ho týkají mikroby, zajímá se mikrob o člověka?

Multikauzální mikrobiologický proces

Zní to poraženecky: to nemá virulence žádné jiné vysvětlení, než že k ní prostě dochází? Nic není větším omylem. Samozřejmě je virulence multikauzálním mikrobiologickým procesem a vývoj antivirotik a bakteriálních léků nebyl nikdy naléhavější. A samozřejmě lze za určitých podmínek vysvětlit virulenci jako zvláštní vlastnost, kterou si určitý druh mikrobů osvojil během evolučního svazku se svým hostitelem.

Názor, že nás mikroby mohou napadnout, protože jsme jim náhodou zkřížili cestu, ale nabízí nový pohled. Jednak nás probudí z našich antropocentrických předsudků. A iniciuje „kopernikánský“ obrat v biologickém uvažování. My lidé dnes neobjevujeme nový svět mikrobů, jak se poprvé pod vlastnoručně sestaveným mikroskopem zjevil nizozemskému příležitostnému technikovi Antoni van Leeuwenhoekovi v 17. století; objevujeme sami sebe jako součást tohoto světa. Nejdůležitější součástí světa mikrobů ale jsou jiné mikroby. Člověk, který se náhodou dostane pod jejich palbu, má jen smůlu náhodné oběti.

Biolog Arturo Casadevall se svým týmem studoval tuto – jak ji poněkud akademicky nazývá – „akcidentální virulenci“. Používá užitečnou analogii: evoluce vybaví každý druh mikrobů sadou hracích karet – adaptivními atributy – které mu umožňují přežití. Jedna karta například bakterii chrání před sežráním; jiná jí umožňuje rozmnožování při 37 °C; pak ale nemá žádnou kartu, která mu to umožní v alkalickém prostředí. Musí tedy dojít ke koincidence „správné“ kombinace, aby se bakterii dařilo.

Tato koincidence je o to pravděpodobnější, čím více mikrobů se hry účastní. Pozorujeme-li obrovskou rozmanitost druhů mikrobů, kterou evoluce během miliard let vyprodukovala, je celkem pravděpodobné, že nalezneme kombinaci karet, kvůli které bude čirou náhodou určitý druh mikrobů pro člověka patogenní. To může platit i pro mikroba, který se svým hostitelem zatím žil v souladu. Z tohoto pohledu existují patogenní mikroby, které zatím vůbec neznáme. A možná pro ně zrovna změna klimatu připraví vhodné podmínky.

Zvýšené riziko

V tomto smyslu se jeden epidemiolog Kalifornské univerzity domnívá: „Myslím si, že se objeví ještě více koronavirů, protože jsou důsledkem toho, co pácháme na našem životním prostředí. Je to náš trest.“ Příroda však žádný „trest“ nezná. Jeho výpověď však lze přeložit bez použití hodnocení takto: když člověk v antropocénu stále hlouběji proniká do přirozených ekosystémů, riskuje tím, že narazí i na působiště mikrobů, před kterými zatím zůstal uchráněn. Mnoho biologů zastává názor, že se neutuchajícím rozšířením člověka zvyšuje i pravděpodobnost infikace jinými druhy. Takové nemoci už dávno známe: prasečí chřipka, ebola, vzteklina, AIDS, SARS – abych jmenoval aspoň některé. Rodina koronavirů je známa již přes 50 let. Její příslušníci jen čekali na vhodnou příležitost, která nyní nastala právě ve Wu-chanu.

Scénář zde získává strašidelný nátěr. „Venku v přírodě“ existují neviditelní drobečci, o kterých nevíme, kdy nás budou podporovat a kdy nás zabijí. Autor sci-fi literatury Herbert G. Wells  to již s geniálním ostrovtipem anticipoval ve svém klasickém díle Válka světů. Invaze nebyla odvrácena lidmi, ale tím, že se jisté pozemské mikroby ukázaly být pro Marťany „náhodou“ smrtelné. Pozemské bakterie nemohly o marťanských invazorech nic vědět, nedošlo k předchozí koevoluci, během které by mohly svou virulenci vůči vetřelcům vyvinout. Prostě „akcidenčně“ přeskočily na mimozemšťany a zničily je. Nečeká stejný osud na lidské invazory, kteří vniknou do cizích planetárních soustav a tím staré symbiozy s mikroby zničí?

Nemoc jako ekologický problém

Jistě, v boji proti infekčním nemocem a jejich šíření zaznamenáváme pozoruhodné úspěchy. Jen je falešně nepovažujme za postupné ovládnutí světa mikrobů. Bylo by přínosné, kdybychom začali chápat nemoc jako ekologický problém. Lze považovat za dialektiku antropocénu, že – čím hlouběji člověk poznamená zemský povrch – se příroda ukáže ze své nevyzpytatelné a jen omezeně kontrolovatelné stránky. Makroskopicky, v kolísání klimatu a mikroskopicky, v náladách nejmenších organismů. Není to žádný důvod k defetismu nebo fatalismu, ale naopak ke střízlivému přehodnocení našeho místa v přírodě. Paleontolog Andrew Knoll to vystihl slovy: „Zvířata jsou možná cukrovou polevou evoluce, ale vlastním koláčem jsou bakterie.“ A když už mluvíme o evoluci: nedělejme účet bez náhody. Naučme se ji vnímat jako pravou sílu přírody.


Eduard KaeserŠvýcar Eduard Kaeser je teoretickým fyzikem a filosofem. Je činný jako učitel, jazzový hudebník a nezávislý publicista, píšící mj. pro týdeníky Wochenzeitung, Die Zeit a deník Neue Zürcher Zeitung. Je autorem několika knih, v r. 2018 mu v nakladatelství Schwabe vyšla kniha „Trojské koně naší doby. Kritické eseje o digitalizaci“ (Trojanische Pferde unserer Zeit – Kritische Essays zur Digitalisierung).  Za svůj brilantní popis vzájemně se ovlivňujících sil mezi fyzikou a filosofií získal v r. 2018 vědeckou cenu Cogito, kromě toho je držitelem několika literárních ocenění.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: