Co má společného strach z koronaviru s xenofobií?

Jak souvisí strach z koronaviru s evropskou uprchlickou politikou?

Kdo skupuje potraviny kvůli koronaviru, chce získat zpět kontrolu nad situací, kterou vnímá jako ohrožující. Jde o stejný iracionální strach, bránící lidem v humanitární uprchlické politice. Sloupek Samiry El Ouassil pro magazín Der Spiegel.

Není zcela bez ironie, že muž, jehož strana byla před třemi týdny odpovědná za politickou ztrátu kontroly, muž, který přivedl zemi na pokraj státní krize, muž, který své kolegy omluvně obvinil z toho, že byli „přemoženi“, nyní po kancléřce požaduje, aby zabránila ztrátě kontroly, ke které mělo dojít v r. 2015 v Německu během uprchlické krize.

Skutečnou tvář této rétoriky na jednu stranu odhaluje užití extrémně pravicového framingu. Kdo říká „ztráta kontroly“, myslí tím „nekontrolovatelné otevření hranic“. Což fakticky nebyla pravda ani v r. 2015, o to méně pak nyní. Na druhou stranu zaráží sterilita řeči, která se nehodlá zdržovat humanismem a empatií. Na to bylo zjevně málo času. Evropě přece hrozí přemožení (naštěstí Evropa zrovna nemusí odmítat žádné duryňské volby).

Christian Lindner svou sémantickou senzibilitou dle norem DIN dodává, že by „redukci migračních toků“ prospělo, kdyby kancléřka Angela Merkelová veřejně prohlásila, že „už nekontrolovatelný vstup do Německa není možný“.

Koronavir a strach z uprchlíků

Zatímco čtete tyto řádky, střílí se na lidi a proti dětem je nasazen slzný plyn a zábleskové granáty. Zde v Evropě, nositeli Nobelovy ceny míru. Tváří v tvář právě se odehrávající humanitární katastrofě je šokující, že straně svobody (míněna je FDP – česky Svobodná demokratická strana, pozn. red.) nepůsobí nejmenší starosti nelidský chaos na evropských hranicích, ale předpokládané narušení německého pořádku.

Ve větším měřítku je však příznačné, co se za tímto strachem o ztrátu kontroly skrývá. Je to daleko zásadnější a dokonce ani ne stereotypicky německá starost o vlastní status quo. Jde o společensky agregovaný a velmi osobní strach z toho, že by vlastní život nemusel být vždy dobrý.

Tento strach o vlastní blahobyt je například manifestován postapokalyptickými stavy, které předminulý víkend panovaly v supermarketech. Obchodovalo se tam s antibakteriálními přípravky, jako by se jednalo o novou kryptoměnu, z mýdla se stal nový symbol statutu, beznadějně vykoupeny byly dokonce i špaldové těstoviny. Špaldové těstoviny! Během 24hodinové inkubační doby jsme se stali zemí veteránů jaderné války a profesionálních prepperů.

Syslíme, jako by nás ravioly v krabici obdařily nezranitelností, což jen odhaluje bezmocně vyděšený pokus o zpětné vykoupení kontroly v situaci, kterou považujeme za ohrožující. Ale strach ze zborcení současnosti do vlastních čtyř stěn je stejným iracionalitu a egoismus probouzejícím strachem, jaký brání lidem projevit lidskost na kontinentální hranici.

Postkompetitivní porucha z hořkosti

Heinz Bude objevil ve své knize Společnost strachu (Gesellschaft der Angst, kniha vyšla pod názvem Spoločnosť strachu i ve slovenštině) zajímavý pojem, „postkompetitivní poruchu z hořkosti“ (v něm. originále „postkompetitive Verbitterungsstörung“, pozn. red.). Jedná se v zásadě o nelibost ze strachu, sestávajícího ze dvou momentů. Jedním je subjektivní frustrace, že je kvůli inkluzivní, liberální a globální společnosti možno permanentně znovu a znovu definovat svou vlastní existenci, jelikož se stále více lidí podílí na utváření této společnosti. Druhým momentem je existencionální panika, kdy dosud dosažené přestává platit a vlivem dispozitivu všeobecné inkluze dochází k pocitu vlastní exkluze.

Pokud pro někoho byla stálost a komfort významným faktorem vlastní spokojenosti a stálost a komfort možná odjakživa tvořily součást jeho vlastní existence, pak mu musí slovní spojení „ztráta kontroly“ připadat jako vyhlášení války osobnímu životnímu štěstí.

Za zástupné rozšíření vlastního já pak považujeme to, co koupíme a jíme. Proto se také cítíme být ohroženi například vegetariánskými alternativami a reagujeme na ně bojovně. Zpochybňují náš způsob stravování, tedy nás samotné. A za rozšíření svého já považujeme ve strachu o svůj blahobyt také vlastní státní hranice.

Nákupy jako útočná reakce na strach

Fyziolog Walter Cannon už v r. 1915 razil pojetí reakce „bojuj nebo uteč“: je způsobem, jak reagujeme na podněty, které považujeme za nebezpečné. Výzkum strachu je doplnil o třetí reakci: ustrnutí. K němu se dostaneme za okamžik. Pokud tedy máme strach ze ztráty kontroly, bojujeme, prcháme nebo propadáme apatii.

Panickými nákupy, kdy z regálu se zaťatými zuby bereme poslední balení Barilly a následně si s plným nákupním vozíkem nekompromisně razíme cestu k pokladně, upadáme do kompetitivního bojového módu. Ze smutného cynismu se etablující obchodní modely, např. když obchodník se strachem a nevědomostí vydělává miliony na rouškách, které stejně žádnou ochranu nepřinesou, jsou příkladem ekonomického bojového módu.

A pokud chceme doslova střílet po uprchlících, vězíme už dávno ve strachem indukovaném protihumanitárním bojovém módu.

Jelikož se nejedná o strach, který bychom mohli dobře uklidnit egoismem, spotřebou a akcionismem, chybí strachu z globálního oteplování tak potřebné jednání. Ten lze uklidnit pouze altruismem, odříkáním a racionalitou – což je nesrovnatelně namáhavější.

Načež se ve skutečně ohrožující situaci rozhodneme pro třetí reakci. Hrát mrtvého.

Ztráta kontroly a egoismus

Strach ze ztráty kontroly odkrývá systematický problém. Kvůli panice z nákazy jsou chronicky nemocným lidem z obchodů skupovány a z nemocnic loupeny dýchací masky a dezinfekční prostředky. Jak můžeme v takové zemi čekat jen náznak empatie s naprostými cizinci v Řecku? K tomu musíme napřed přemoci našeho vnitřního fašistu blahobytu.

A není také žádnou náhodou, že strana, která by ráda utvořila společnost podle hesla „pokud bude každý myslet na sebe, povede se všem dobře“, tento strach vysloví jako první a tuto ztrátu kontroly ještě přivolává.

Ale ke ztrátě kontroly nedochází jen s příchodem prchajících osob, ale už ztrátou  sebeovládání, kdy je neetické jednání zracionalizováno výmluvou o sebeobraně. Ztráta kontroly nastává, když se necháme vyhlodat egoistickým strachem.


Samira El OuassilSamira El Ouassil, nar. v r. 1984 v Mnichově, je německou autorkou, političkou a herečkou. Promovala na mnichovské univerzitě Ludwiga Maximiliána z oborů komunikace a soudobá německá literatura. Poté vystudovala herectví na Mnichovské herecké akademii. Následně hrála v několika televizních pořadech. Během zaměstnání ještě úspěšně dostudovala, opět na univerzitě Ludwiga Maximiliána, politologii, filosofii a ekonomii. V r. 2016 se spolu s dalšími autory podílela na vzniku knihy 100 nejdůležitějších věcí („Die 100 Wichtigsten Dinge„, nakl. Hatje Cantz). V r. 2009 se ucházela o úřad kancléřky za stranu Die PARTEI, která však tehdy nebyla připuštěna k volbám. Nedávno byla za svou mediálně kritickou rubriku Wochenschau (vycházející na portálu uebermedien.de) vyznamenána Cenou Berta Donneppa za mediální publicistiku. Kromě toho pravidelně přispívá do magazínu Der Spiegel.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: