Německo přebírá předsednictví Rady EU

Odvaha prolomit tabu

Německo přebírá předsednictví Rady EU

Angela Merkelová a Emmanuel Macron se snaží, aby Evropská unie přestála koronakrizi. Nyní musí překonat své staré návyky i další předsedové vlád. „Více porušení tabu“, vyzývá ve svém komentáři pro německý týdeník Die Zeit bruselský zpravodaj Ulrich Ladurner.

Nejmocnější země EU přebírá v nejtěžší krizi od založení Unie předsednictví Rady EU. Je to šťastný moment. Kdo, když ne Německo, by mohlo EU pokud možno rychle a bez újmy vyvést z krize? Kdo, když ne Angela Merkelová, která je v úřadu déle než jakýkoliv jiný evropský šéf vlády a která se dnes nachází na vrcholu své moci?

První důležitý krok učinila Angela Merkelová již před několika týdny. Společně se svým francouzským protějškem Emmanuelem Macronem představila plán obnovy ve výši 500 miliard eur. Do zemí nejvíce postižených pandemií, jako je Itálie a Španělsko, mají přitéct peníze ne ve formě půjček vázaných na přísná pravidla, ale v podobě grantů.

Merkelová tím prolomila tabu. I když to neříká, cesta do dluhového společenství tak je nastolena. Spolu s Macronem se tak ujala role ledoborce. Jestli bude plán Macron-Merkelová skutečně tím pravým nástrojem k překonání krize, nelze v současné době předvídat. Na to je ještě příliš brzy.

Jisté ale je, že nebude stačit, aby tabu prolomila pouze vláda nejmocnější země Evropské unie. I další musí, mírně řečeno, překonat své staré a špatné návyky. Nizozemský premiér Mark Rutte a jeho „lakomí“ přátelé z Rakouska, Dánska a Švédska se musí vzdát svého fundamentalisticky vypadajícího etosu šetření, italská vláda Giuseppe Conteho musí  konečně předložit koherentní plán znovuobnovy a přestat se ustavičně prezentovat jako nevinná oběť bruselských machinací. Rakouský kancléř Sebastian Kurz si už nesmí nechat diktovat evropskou politiku průzkumy veřejného mínění a měl by se začít chovat jako státník. Východoevropské vlády, jako např. maďarská a polská, se musí vzdát svého autoritativního, protiliberálního kurzu.

Kdo se jednou vydá po cestě nacionalistického „vraťte nám zpátky kontrolu“, ten nakonec ztratí kontrolu nad všemi svými zájmy.

Všech 27 členských zemí by se tedy mělo odvážit vkročit na novou půdu, pokud nechtějí dát všanc existenci Evropské unie. To se lehko řekne. Apely, jak známo, příliš nepomáhají. Co ale pomáhá, je realita. Ta je mocnou učitelkou.

Kdo v minulých týdnech sledoval evropský kontinent s otevřenýma očima, mohl spatřit propast. Každý národní stát si na začátku pandemie napřed plácal bábovičky na svém písečku – z často vzývaného evropského ducha toho moc vidět nebylo.

Zatímco se Evropané nedokázali dohodnout, dokonce byli místy zcela dezorientováni, přistáli čínští lékaři v Lombardii, jako by se ani nejednalo o nejbohatší italský region, ale všemi opuštěnou rozvojovou zemi. Na letiště v Římě zase přiletěli ruští vojáci, kteří se následně ve svých nákladních vozech vydali 600 kilometrů na sever, aby – jak říkali – pomáhali. Ruští vojáci v Itálii, to tu bylo naposledy během napoleonských válek v r. 1799. Číňané a Rusové jako pomocníci v srdci Evropy – najednou zde vyvstaly obrysy světa, ve kterém už Evropa nemá váhu, ve kterém ztratila otěže svého osudu.

Na koho to nepůsobí jako ozdravný šok, nechť se v těchto dnech podívá přes kanál do Velké Británie. Tam vidíme, co se stane, když většina podlehne nacionalistickým pokušením, že je silnější sám než společně. Velká Británie se pouze bezcílně potácí.

Do konce roku dojde k brexitu, ať s dohodou či bez. I ten tedy spadá do doby německého předsednictví a vzhledem k pandemii působí téměř jako druhořadé téma. Brexit je přitom pro Evropu názornou lekcí. Kdo se jednou vydá po cestě nacionalistického „vraťte nám zpátky kontrolu“, ten nakonec ztratí kontrolu nad všemi svými zájmy. Ne Evropská unie, jak si mnozí mysleli, ale Velká Británie si na brexitu vyláme zuby. Radost z toho mít nemůžeme, cítíme jen zděšení.

V následujících týdnech uvidíme, jestli jsou členské země EU schopny překročit svůj vlastní stín. Nikdo si kvůli tomu nemusí brát do úst opotřebované slovní spojení o evropské solidaritě. To bylo tak často užíváno bez následků, že už se pomalu rozpadá na prach, jakmile přejde přes rty.

Stačil by informovaný vlastní zájem. To přivedlo Merkelovou k porušení tabu. Ostatní by ji měli napodobit.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: