Boj proti strukturálnímu rasismu: „Bude to bolestivé“

Boj proti strukturálnímu rasismu:

Strukturální rasismus existuje i v Německu. Antidiskriminační expertka Saraya Gomisová vysvětluje, jak by společenská změna mohla vypadat – a na čem ztroskotává. Rozhovor pro deník Süddeutsche Zeitung vedla Corinna Kochová.

Saraya Gomisová se zabývá diskriminací mimo jiné ve sdružení EOTO (EachOneTeachOne). Do r. 2019 byla kromě toho tři roky antidiskriminační pověřenkyní berlínského senátu a zasazovala se proti rasismu ve školách. Díky svým dlouholetým zkušenostem ví, co je třeba udělat proti strukturálnímu rasismu a co těmto změnám brání.

Süddeutsche Zeitung: Paní Gomisová, v debatě o rasismu se stále častěji objevuje pojem „strukturální rasismus“. Co je tím míněno?

Saraya Gomisová: Rasismus jako struktura umožňuje legitimizaci nerovnosti a tím i její „normalizaci“. Především tím máme na mysli historicky zavedené mocenské poměry, které například známe z německých koloniálních dějin a které i dnes – vědomě nebo nevědomě – předáváme dál.

SZ: Jak lze tyto mocenské poměry rozpoznat?

Gomisová: Setkáváme se s nimi v práci, v oblasti bydlení nebo při rozvojové spolupráci. Ale například i v příbězích, které vyprávějí filmy nebo média. Tam jsou reprodukovány rasistické obrazy, které už historicky známe. Nebílí lidé jsou například častěji objekty a ne subjekty, je jim v příběhu spíš pomáháno, sami ale nebývají hrdinové. BIPOC (Black, Indigenous und People of Color; pozn. SZ) umělci a umělkyně, novinářky a novináři již odvádí důležitou práci ve vytváření nových obrazů, zatím se ale ještě nedostávají na pozici intendantů nebo do řídících funkcí.

SZ: Jak by se v tomto případě měl způsob vyprávění příběhů v kulturní oblasti změnit?

Gomisová: I nebílí lidé chtějí být vnímáni v různých rolích a ne být pokaždé vyobrazováni ve známých kategoriích. Například jsou často znázorňováni v zaměstnáních s negativní konotací. Kromě toho je cílová skupina často brána jako homogenně bílá. Musí ale existovat i příběhy, které přímo neoslovují bílé publikum. Ostatně, i bílí lidé jsou ochuzeni, když nemohou takové příběhy vidět nebo číst.

SZ: Jak po dlouholeté antidiskriminační práci vnímáte ochotu ke společenské změně?

Gomisová: Stále máme co do činění s mechanismy, které strukturální změny rozhodně odmítají – je to logika rasismu: rasismus je vždy spojen s mocí a silovými strukturami. A proto jde vždy také o jejich obranu. To vyvolává zásadní otázku, jak je naše společnost obecně strukturována – a zde to samozřejmě začíná být bolestivé.

SZ: Jak se tyto obranné mechanismy projevují?

Gomisová: Když například v určité debatě zaznívají extrémně pravicové pojmy jako „nepřátelství vůči Německu“, které chtějí poukázat na to, že existuje i rasismus proti bílým, tak to na jednu stranu odhaluje, kdo je vnímán jako „Němec“ a kdo ne. Za druhé to hodně vypovídá o našem chápání rasismu. Samozřejmě mohou i bílí lidé zažívat v bělošské společnosti hodně diskriminace, ale nejsou postiženi strukturálním rasismem.

SZ: Kdy se v každodenním životě strukturální rasismus objevuje?

Gomisová: Mimo jiné jde především o diskriminaci na institucionální úrovni. Institucionální rasismus je definován jako kolektivní selhání organizace, lidem na základě takzvané barvy kůže – takzvané, protože se jedná o rasistický konstrukt – jejich původu, náboženského vyznání ap., poskytnout přiměřené a profesionální služeby. Historickými příklady je například vyučovací, příp. nevyučovací praxe okupačních dětí, tedy černých dětí v Německu (dětí amerických černošských vojáků a německých matek, jejichž způsobilost k životu v Německu byla posuzováno na základě rasistických předsudků, pozn. PQ) v poválečném období nebo také třídy pro cizince v 60. letech. I dnes ještě dochází k institucionálnímu rasismu. I když jednotliví lidé v rámci instituce nechtějí určité skupiny úmyslně diskriminovat.

SZ: Takže záměr diskriminace není vůbec rozhodující?

Gomisová: Jde především o to, jaký efekt určité jednání nebo regulace má, například u vyloučení z nějakého spolku. Pokud je tento efekt znevýhodněním určitých skupin na základě rasifikace, tak mluvíme o rasistické diskriminaci. Tato definice nám pomáhá v profesionální celospolečenské debatě.

SZ: Jak pomáhá?

Gomisová: Odvádí diskuzi pryč od toho, jak někdo něco mohl myslet.

SZ: Rozhodující je tedy skutečně jen to, jak to vnímá postižený?

Gomisová: Vnímání je pro mě osobně a také v poradenské praxi důležité. Protirasistická konvence Spojených národů ale mluví pouze o efektu. Pokud tedy dojde k efektu rasistické urážky nebo denunciace, není podstatné, jestli to tak bylo myšleno nebo ne. Zůstávají rasistickou diskriminací. Proto se musíme naučit rozpoznávat projevy diskriminace a také jaké mají funkce.

SZ: Jak se lze naučit rozpoznávat diskriminaci?

Gomisová: Tím, že nejprve získáme znalosti o diskriminaci a jejích funkcích, abychom je poté mohli aplikovat. Ať už v soudní síni, výuce nebo při práci u policie. Abychom se mohli profesionálně postavit rasismu, potřebujeme napřed soustavné, k rasismu se kriticky vymezující vzdělání.

SZ: Jak si ale zvědomit rasismus, když je částečně podvědomý?

Gomisová: Jde o profesionalizaci a ne o senzibilizaci. Být citlivý je individuální akt. Jako instituce nebo země mám zájem na tom, aby lidé, kteří pro mě pracují, měli jasné profesionální porozumění. Bez ohledu na to, jestli se osobně chtějí zabývat diskriminací nebo ne. Proto musíme disponovat odpovídajícími kompetencemi, i z toho důvodu, abychom mohli vyvinout odpovídající protidiskriminační opatření a ta prosadit.

SZ: Bylo by tedy třeba o nedostatcích mluvit jinak?

Gomisová: Diskuze musí přesáhnout pouhé příběhy o postižených, zprávy o diskriminaci totiž známe již desítky let. Pokud se podíváme jen na určité dílčí části, nedostaneme se k celkovému pohledu na nerovnost. Proto se zasazuji o komplexitu. Často slyším, že lidé komplexnosti tématu nerozumí a že proto máme téma pěkně zjednodušit. Věřím, že to je paternalistické a že umíme vést i složité debaty.

SZ: Jak bychom tedy měli společenský diskurs dál rozvíjet, pokud chceme dosáhnout pokroku?

Gomisová: Právě se mluví hodně o černoších, jako by se jednalo o homogenní skupinu. Existují ale i černé židovky a židé, muslimky a muslimové, křesťanky a křesťané, stejně jako ateistky a ateisté. Máme velkou LGBTIQ komunitu, lidi s papíry i bez, lidi, kteří se zde narodili nebo se sem přistěhovali. Musíme daleko více mluvit o různých souvislostech nerovnosti, protože lidé nejsou často potrefeni pouze jednou kategorií diskriminace. Diskriminace, kterou okoušejí černé ženy na trhu práce, má základy v rasismu spojeného se sexismem, abych jmenovala pouze jeden případ.

SZ: Zákon o rovném zacházení už existuje 14 let. Nedávno byl schválen antidiskriminační zákon, aby mohly být hnány k zodpovědnosti i instituce. Jsou to první kroky směrem k rovnoprávnosti?

Gomisová: Zákony jsou v prvé řadě možností, aby se lidé, zažívající znevýhodnění, mohli proti této diskriminaci bránit. Je dobře, že byly evropské požadavky Berlínem implementovány. Antidiskriminační zákon v tuto chvíli usnadňuje právní cestu proti institucionální diskriminaci. Z naší zkušenosti v poradnách ale víme, že se lidé často bojí nebo dokonce nemají potřebné finanční prostředky, aby se mohli soudit. Třeba o sobě musím od protistrany číst nebo slyšet věci, které mě zraňují, třeba mě na pracovišti trestají za to, že zmiňuji diskriminaci. Zákon nemůže být jediným opatřením.

SZ: Jak by se daly rozmělnit mocenské poměry?

Gomisová: Když mluvíme o rasismu, nemůžeme se omezovat pouze na lokální specifika, ale musíme vždy myslet i na globální kontext. Tím že porozumíme, že například umírání ve Středozemním moři nebo klimatická spravedlnost mají přímé dopady i na naše životy, můžeme tato témata spojit a přestat je projednávat odděleně, byť to už je složitější.


Saraya GomisováSaraya Gomisová je středoškolská učitelka na střední škole Ernst-Reuter-Oberschule v Berlíně-Weddingu a herečka. Angažuje se v oblasti vzdělávací politiky a jako dobrovolnice se věnuje mládežnickým projektům. Tři roky pracovala jako antidiskriminační pověřenkyně berlínského senátu, než v r. 2019 odstoupila. K důvodům se nechce vyjadřovat (případem se zabývá např. berlínský Tagesspiegel). Za tu dobu zpracovala téměř 700 případů diskriminace.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: