Philipp Blom: „V sázce je všechno“

Velké divadlo světa a nutnost nového příběhu

Philipp Blom:
Byla malá doba ledová zárodkem globalizace? Malíř Hendrik Avercamp v r. 1610 viděla namaloval zamrzlé kanály a bruslaře. Nejen změny klimatu však měly velké dopady na společnost. Byly to i války nebo objevy a vynálezy. Nyní končí jeden přes 3.000 let trvající příběh, říká historik a filosof Philipp Blom (screenshot deníku Wiener Zeitung).
REKLAMA

Historik Philipp Blom ve svém eseji „Velké divadlo světa“ popsal svět v (klimatické) krizi. Současná koronakrize tomuto textu dodala nečekanou intelektuální rezonanci a naléhavost.

Jakou hru zrovna dávají ve „velkém světovém divadle?“, ptá se Philipp Blom ve své nejnovější knize. Obsazení ještě není známo, postavy ještě nezískaly jasné obrysy, slova také ještě nebyla napsána, zní jeho analýza. Hra ale již dávno začala. Esejem „Velké divadlo světa“ napsal ve Vídni žijící historik prolog k zatím ještě bezejmennému dramatu: „To, co bylo pevné, zkapalní. Nové věci se stávají možnými. V sázce je všechno.“

Rozhovor rakouského deníku Wiener Zeitung s Philippem Blomem o narcistním ublíženectví člověka, kouzlu krize a znovuobjevování naší vlastní budoucnosti vedla Judith Belfkihová.

Wiener Zeitung: „Velké divadlo světa“ vzniklo tváří v tvář klimatické krizi. Působí ale dojmem, jako by bylo napsáno pod vlivem koronakrize. Jak spolu tyto lokace souvisejí?

Philipp Blom: Obojí jsou důsledky naší pracovní zuřivosti, expanze do přírody. Spotřebováváme zkrátka strašně moc zdrojů. Přitom stále hlouběji zasahujeme do ekosystémů, konfrontujeme mezi sebou zvířata, která by na sebe jinak nenarazila. Pak mohou i na člověka přeskočit patogeny, k čemuž by předtím nedošlo. Proto jde o dvě tváře stejného problému.

Wiener Zeitung: Proč se nám daří lépe a rozhodněji reagovat na rychle se blížící nebezpečí než na pomalu přicházející, jako např. na globální oteplování?

Blom: Na uchopení plíživých krizí jsme psychologicky špatně vybaveni. Na náhlou, katastrofální krizi jako korona umíme reagovat velmi efektivně a rychle. Plíživá změna jako klima, kde ještě navíc k největším a nejkatastrofičtějším změnám dochází jinde, je daleko těžší. Tento moment má v sobě ale i něco zvláštního, co má dlouhodobější dopad. Vždy nám říkali: „Ano, to co se děje s klimatem, je strašné, ale co máme dělat? Průmysl přece musí dál fungovat, trhy potřebují svobodu.“ Koronakrize nám však ukázala, že je možné, aby společnost nastavila priority, které nejsou ekonomické. V tomto momentu se tedy nachází určité kouzlo. Už nikdo nám nemůže říkat: „To nelze udělat!“ Těchto debat se již nemůžeme zbavit.

„Nekonečný růst není s konečným množstvím zdrojů možný. Podkopáváme si tu samotný základ existence.“

 

Philipp Blom

Wiener Zeitung: Krize často inspirují ke změnám. V malé době ledové spatřujete zárodek globalizace, v zemětřesení v Lisabonu zase počátek osvícenectví. Co vzniká dnes?

Blom: Měli jsme společenský, demokratický a hospodářský model, který skvěle fungoval v  poválečném období. Nyní mu však došel dech. Společenský model se změnil. Ekonomický model byl založen na růstu. Nebylo jen možné růst, ale bylo dokonce nutné růst, aby se zabránilo vlastní zkáze. Tak rychlý růst se dá zvládnout jen se stále větší spotřebou zdrojů. Nekonečný růst není s konečným množstvím zdrojů možný. Podkopáváme si tu samotný základ existence.

Wiener Zeitung: Nacházíme se už v krizi, kterou lidstvo zřejmě potřebuje, aby přivodilo změny?

Blom: Přinejmenším nám to sugerují dějiny. K velkým změnám dochází pouze tehdy, když systém, který byl dlouho úspěšný, koliduje s realitou takovým způsobem, že se stane nefunkčním. Pokud by nám koronakrize jako impetus – tedy podnět – stačila, měli bychom velké štěstí. Vždycky mě zneklidní, když lidé mluví o tom, že je nyní opět nutné restartovat systém. Nejedná se přece o žádný operační systém. Přitom ani předtím se nejednalo o systém, který by fungoval obzvlášť dobře. Je to také příležitost k zamyšlení: v jaké společnosti vlastně chceme žít?

„Je svět, ve kterém žijeme, skutečně ten nejlepší? Je určitě tím nejbohatším, který kdy existoval. Nikdo mi ale nenamluví, že to je nejšťastnější svět.“

 

Philipp Blom

Můžeme se stát odolnějšími. Až naše hospodářství nebude závislé na trvalém overdrivu, pak absorbuje i více krizí. Pak by také stačilo, aby nefungovalo na 150 %, potom můžeme také někdy zvolnit na 90 % bez toho, aby z toho hned byla katastrofa. Nejde o žádná jednoduchá řešení. Demokracie stojí hodně peněz, k tomu potřebujeme robustní hospodářství. Z prostého návratu k idylické cirkulační ekonomice a životu ve venkovských společenstvích se svět nezlepší. To také není cílem. Cílem by měl být návrh budoucnosti, ve které stojí za to žít, tedy sdílená a sociální naděje.

REKLAMA

Wiener Zeitung: Jak si můžeme takovou novou vizi budoucnosti vybudovat?

Blom: To nelze vytvořit ve zkumavce. Něco by mohly dokázat například silné obrazy. Tak jako Greta Thunbergová. Inspirovala lidi, aby začali o svém světě uvažovat jinak. Aby nově posoudili, co je ohrožuje, ale také, aby přemýšleli nad možnostmi. Tím dochází ke změně. K tomu může dojít i na jevišti Burgtheatru, ale i ve sporu s vlastními dětmi u večeře. Když se objeví nový hybatel, když se začne šířit nový pocit, pak vznikne nová realita. Příslušné příběhy k tomu vznikají ve společnosti, ale třeba také v knihách nebo v divadlech.

Wiener Zeitung: „Velké divadlo světa“ vzniklo na popud Salzburgských hudebních slavností při příležitosti jejich 100. výročí v r. 2020. Jak může v krizi přispět umění při vyprávění nového příběhu?

Blom: Umění není povinováno se zabývat pouze sociálními tématy. Ale má tu možnost. Umění zhušťuje zkušenost, potencuje ji, a tím nám umožňuje prožívat, aniž bychom si tím museli osobně projít, umožňuje nám vyzkoušet si pocity a myšlenky, s nimiž bychom jinak nebyli konfrontováni. V umění můžeme připustit otevřenost otázky: je svět, ve kterém žijeme, skutečně ten nejlepší? Je určitě tím nejbohatším, který kdy existoval. Ale je také světem, ve kterém existuje mnoho nerovnosti a mnoho samoty. Nikdo mi ale nenamluví, že to je nejšťastnější svět. A pokud jím není, pak se vyplatí si položit otázku: bylo by možné žít ve šťastnější společnosti, pokud bychom přestali sami sebe a přírodu vykořisťovat?

Wiener Zeitung: A umění je pro to vhodnou laboratoří?

Blom: Může stvořit obrazy. Nejde vůbec o to, nyní psát věci o globální změně klimatu. V umění jde o lidskost. A lidskost se tře o reálné poměry. Z tření vzniklé teplo může dát vzniknout porozumění. Nejde o nic jiného, než o zobrazení lidskosti. Je zbytečné, aby z toho vyplývající závěry kouzlil prostřednictvím hor odpadků a sucha na jevišti nějaký režisér. Lidé k těmto závěrům dojdou velmi jednoduše tím, že se zase vrátí zpět do svých životů.

„Tisíce let kulturních dějin, které nám tvrdily, že jsme pánem tvorstva, se odlomí.“

 

Philipp Blom

Wiener Zeitung: Může nám analýza minulosti skutečně pomoci se zvládáním současných krizí? Tedy: můžeme se z dějin učit?

Blom: Z dějin se můžeme učit. Což ale neznamená, že se z dějin něco mohou naučit celé společnosti. Co ale dělají, je, že reagují na společné silné zážitky. Naposledy, kdy k tomu v Evropě došlo, bylo v roce 1945. Z této společné traumatické zkušenosti vznikla Evropská unie, priorita zajistit mír. Také vidíme, že tato reakce pomalu bledne. I proto, že pomalu blednou příslušné generace. Tím se tvoří možnost pro něco nového. Je možné, že se těchto úspěchů opět vzdáme, v koronakrizi přece právě zažíváme i existenciální krizi EU. Může se ale také stát, že vzejdou pozitivní reakce nové solidarity, tedy přehodnocení. Obojí je možné. A k obojímu do jisté míry v určitých společnostech dojde.

Wiener Zeitung: Podle vaší analýzy vyžaduje udržitelná změna nejen nový příběh o budoucnosti. Obraz lidstva je také třeba nově nastavit. Jak by to mohlo vypadat?

Blom: To už začíná být relativně zřetelné. Osvícenství začalo zodpovězením otázky, kým v přírodě vůbec jsme. Na toto téma dnes máme neuvěřitelné množství výzkumů. Tento obraz člověka není obrazem racionálního a svobodného tvora, který řídí Zemi. Je to obraz primáta, který je součástí obrovské sítě. Člověk je organismem, který je protkán dalšími organismy, s DNA virů, s miliardami bakteriálních buněk, které nám umožňují trávit, která ale nepatří k našemu tělu. Od mikrobiomu přes epigenetiku jde o revoluční poznatky o tom, kým člověk je. Pokud to vše sečteme, vidíme, že stojíme uprostřed přírody. Nejsme nad ni povzneseni. Můžeme se jen naučit s ní inteligentně koexistovat. Tento nový příběh bude v každém případě vyprávět o zcela novém stvoření. Tisíce let kulturních dějin, které nám tvrdily, že jsme pánem tvorstva, se odlomí. To ale také znamená, že musí nastat konec kulturní logiky útlaku a vykořisťování. Protože tato logika nás zabije. Musí následovat jiná logika. Ne proto, že jsme se stali lepšími lidmi, ale protože chceme přežít.


Philipp BlomV roce 1970 v Hamburku narozený Philipp Sievert Blom je německým spisovatelem, historikem, novinářem a překladatelem. Vystudoval filosofii, dějiny a judaistiku ve Vídni a Oxfordu, kde v r. 1996 promoval prací o Nietzscheovské recepci a rasovém uvažování v kulturním sionismu. Blom následně pracoval v Londýně a v Paříži. Od r. 2007 žije ve Vídni. Je ženatý s novozélandskou spisovatelkou Veronicou Buckleyovou. Philipp Blom, píšící anglicky a německy, je autorem mnoha knih s převážně filosofickou a historickou tematikou. Jako novinář publikuje v britských denících The Guardian, The Independent, Financial Times, Times Literary Supplement, v německojazyčném okruhu pak v německých listech Die Zeit, Frankfurter Allgemeine Zeitung a Süddeutsche Zeitung, švýcarském Neue Zürcher Zeitung a rakouském Der Standard.

REKLAMA