Mezi svými facebookovými „přáteli“ mám jistě více odpůrců než fanoušků Miloše Zemana. A facebookoví „přátelé“ – jak dokazují nesčetné studie – nenápadně a tiše ovlivňují i naše vlastní politické přesvědčení. S tímto vědomím jsem se v přípravách na prezidentské volby obzvlášť snažil o objektivitu. Napsal jsem portréty obou kandidátů, které i s odstupem několika týdnů považuji za novinářsky „čisté“. Je to zkrátka naše práce. Kdo se zde – pokud zrovna nepíše komentář, tedy příspěvek s jasně deklarovaným subjektivním názorem – nechá vést vlastními politickými preferencemi, by si měl raději najít jiné poslání.
Připadá mi to obzvlášť důležité, protože někteří moji „přátelé“ po finálním kole voleb zveřejňovali stanoviska, která mi působila starosti. Výsledek byl srovnáván s „olověnou dobou“ po násilném potlačení Pražského jara. Mluvilo se, stejně jako tehdy, o stažení do „vnitřní emigrace“, „ven na chatu nebo chalupu, kde za sebou hlasitě zabouchnu dveře“. Četl jsem dokonce úvahy o útěku do exilu, protože život v této zemi už není možný.
Nešlo by trochu ubrat, zvolal bych rád těmto lidem. A to nejen proto, že mohu být jako novinář i cynický a mohl bych tvrdit, že mám ze Zemanova znovuzvolení radost, protože doba s ním bude daleko legračnější, než kdyby byl prezidentem Jiří Drahoš. Pro novináře je daleko zábavnější psát, že je prezident soužen „virózou“, až zase budou ze svého sedmi zámky zabezpečeného úkrytu vytaženy korunovační klenoty, než slušně konstatovat, že nikdo z přítomných nepohnul koutky.
Aby bylo jasno: nevidím konec demokracie v této zemi. Tento prezident je hodně upovídaný, nejen když jde o bonmoty, ale i co se týká vážných politických témat. Ale jeho moc něco z toho, o čem klábosí, ve skutečnosti prosadit, je relativně malá. S demokracií to nepůjde z kopce i proto, že podle mého názoru často vzývaný „tandem“ Zeman/Babiš ve skutečnosti „tandemem“ není. Babiš je člověk, který používá svou hlavu. Například nikdy nedá souhlas k referendu o setrvání České republiky v Evropské unii. Babiš jako podnikatel velmi dobře ví, jak důležitá je pro něj a pro jeho propletenec firem, ale především pro celou zemi, jasná prozápadní orientace. Pokud tento premiér bez důvěry při druhém pokusu sestaví vládu, jelikož zdráhání se etablovaných stran nemá z dlouhodobého pohledu žádný smysl, zavčasu se od hradního pána odpoutá.
Daleko víc starostí si dělám o lidi, kteří byli ve chvílích Zemanova vítězství v jeho bezprostřední blízkosti. Například Tomio Okamura. Jsem pevně přesvědčen, že se po druhém Zemanově funkčním období sám bude ucházet o úřad. To už je pádnější důvod, aby vám přeběhl mráz po zádech. Anebo postavičky jako jsou kancléř Mynář nebo poradce Nejedlý, kteří si 5 let mohou na Hradě dělat, co se jim zlíbí. Určitě s tím nepřestanou, a už vůbec ne, až se prezidentova stařecká slabost rozjede naplno. „Zdraví a kondice“ u Zemana již dlouhou dobu neplatí. A dobře mi nebylo ani při pohledu na zjevně nového silného muže sociálních demokratů Milana Chovance. Ten patřil mezi „lánské spiklence“, rozhodnut pod Zemanovou ochranou odstavit stranického šéfa Bohuslava Sobotku. Dále se už zviditelnil pouze ostrou protiuprchlickou politikou a směšným návrhem zákona o všeobecném „lidovém ozbrojení“.
Takoví lidé by nám měli dělat starosti. A kvůli tomu také očekávám povstání slušných, české občanské společnosti. Co vlastně po opětovném Zemanově vítězství bude dělat? Bude pět let brečet, upadne do sebelítosti? To by bylo trochu málo! Srovnání Zemanova vítězství s „normalizací“ kulhá, protože všichni víme, že prezidentovo funkční období nejpozději po pěti letech skončí. Jak dlouho bude trvat okupace cizím vojskem, nemohl v r. 1968 nikdo tušit.
