Kolegové z vydavatelství Axel Springer, pod kterým mimo jiné vychází i můj domovský list Die Welt, si přes rok dělali velké starosti o svého tureckého korespondenta Denize Yücela. Po celou tu dlouhou dobu seděl ve vysoce zabezpečeném Erdoğanově vězení v Turecku, aniž by proti němu byla vznesena obžaloba. Převážnou část strávil v podmínkách srovnatelných s mučením – zavřený na samotce. Denizovým jediným „zločinem“ bylo, že pracoval jako novinář píšící o věcech tak, jak je viděl. Věci hodné kritiky kritizoval – to byla jeho práce. Že píchá do vosího hnízda, si uvědomoval. A také osobní rizika, se kterými to je v totalitní zemi spojeno. Když pak Deniz opouštěl vězení, zavládla velká úleva.
Ján Kuciak takové štěstí neměl. Mladý, sotva 27letý Slovák, který si měl brzy vzít svou snoubenku Martinu Kušnírovou, pracoval jako investigativní novinář. Jeho náročné rešerše se týkaly lidí, kteří měli ještě méně skrupulí než Erdoğan. V hledáčku měl přitom především prominentní podnikatele, kteří podle jeho pátrání udržovali styky jak s vládnoucími sociálními demokraty, tak s organizovaným zločinem. Internetový portál Aktuality.sk, který spolu se Springerem provozuje švýcarské vydavatelství Ringier, si už dlouhá léta udržuje dobrou pověst právě díky takovým novinářům, jakým byl Ján. On a jeho snoubenka za to zaplatili životem, byli doslova popraveni. Pachatelé dokonce na místě činu zanechali ostré náboje. Jako varování novinářům, kteří by se odvážili v Jánově práci pokračovat. To vše se neodehrálo v Turecku nebo v Rusku, ale u našeho blízkého souseda na Slovensku.
Máme proto ještě v živé paměti, jak byli za éry Vladimíra Mečiara zastrašováni novináři, jak jim hořela auta a čelili bandám rváčů. Vraždou Jána Kuciaka a jeho snoubenky však byla překročena pomyslná červená čára.
Premiérovi Robertu Ficovi připadlo nejen přiměřené za dopadení pachatelů vypsat odměnu 1 milion euro; svazky bankovek ještě domýšlivě vystavil všem na očích. Stejný nevkus vídáme jen v podsvětí. Nu dobrá. Ještě horší je však jeho pokrytectví. Fico mluví o útoku na svobodu tisku. Jako by právě on byl velkým zastáncem svobody médií. Přitom ještě nedávno nazval slovenské žurnalisty „špinavé protislovenské prostitutky“, se kterými by jednal úplně jinak, „kdyby nebyl v politice“. Takové vyjádření verbálně urovnává cestu k útokům na novináře. Dodejme, že i skandování o „lžimédiích“ na jistých demonstracích v Německu.
Že političtí mocní neumí zacházet s novináři demonstrovali před Ficem i jiní a slavnější. Napoleon se dle vlastních slov bál „tří novin víc než 100 bajonetů“. Že se český prezident Miloš Zeman k vraždě na Slovensku vyjádřil jen velmi stroze, nepřekvapí. Jeho vztah k novinářům je již dlouho napjatý. A také bychom neměli zapomínat, že před lety byla i v Čechách plánována vražda novinářky, konkrétně kolegyně Sabiny Slonkové.
Louis Terrenoire, francouzský novinář a politik, kdysi řekl: „Tisk musí mít svobodu cokoliv říct, aby bylo jistým lidem zabráněno cokoliv udělat“. Právě tomuto krédu byl mladý novinář Ján Kusiak oddán.
Když si pročteme tisíce převážně slovenských kondolenčních záznamů pro Jána a Martinu, pak začneme věřit bývalé slovenské herečce a pozdější političce Magdě Vašáryové, že v tomto hrozném zločinu „může být i šance pro společnost“. Lidé jsou smutní, otřesení, ale také rozzlobení z toho, že dva mladí lidé přišli o život, ještě než ho mohli začít pořádně žít. Stále znovu narážíme na poselství, že smrt obou nesmí vyjít nazmar.
Nyní je nejdůležitější vyšetření případu. Je dobře, že se ho zúčastní i experti ze zahraničí. Důvěra Slováků ve vlastní právní stát není zrovna velká.
Jedné věci ale pachatelé nedosáhli: že rešerše, aspoň do té míry, do jaké byla hotova, zmizí. Byla v doslovném znění a mnoha médii po celém světě zveřejněna. Skvělé! To byli kolegové mrtvému Jánovi dlužni. R.I.P.
