Kdo chce zachránit klima, musí uvažovat daleko radikálněji

Kdo chce zachránit klima, musí uvažovat daleko radikálněji
REKLAMA

Klimatická politika všech stran je naprosto nedostatečná (nutno dodat, že v porovnání s Německem v ČR žádná klimatická politika prakticky neexistuje, pozn. red.). Převažují vlastní zájmy, pohodlnost a vytěsňování. Kdo chce chránit klima, musí myslet daleko radikálněji. Příspěvek profesora Felixe Ekardta pro týdeník Die Zeit.

Jak má vypadat ochrana životního prostředí? Je radikální klimatická politika oprávněná? Podnikáme dost proti oteplování planety? Felix Ekardt, vedoucí výzkumného střediska Udržitelnost a klimatická politika v Lipsku a profesor Univesity Rostock se tématem zabývá již více než 20 let. Ekardt je bývalým čestným předsedou BUND Sasko a má blízko k německé straně Zelených. V r. 2013 se za tuto stranu ucházel o post starosty v Lipsku. Ale i samotní Zelení jsou v otázkách klimatu příliš laxní, říká. Proč?

Klimatický balíček spolkové vlády téměř ničím nepřispívá k omezení globálního oteplení na závazně dohodnutou hranici 1,5 až 1,8 stupňů. K dosažení tohoto cíle bychom museli nejpozději do 20 let omezit po celém světě veškeré emise ve všech sektorech na nulu. V rozruchu kolem nedostatečné politiky velké koalice zapadá jeden důležitý bod: ostatní strany velikost této výzvy rovněž nepochopily – ani Zelení. Poměřováno hranicí 1,5 stupně navrhují i oni zcela nedostačující kroky.

Například Zelenými navrhovaná cena CO2 v Německu ve výši nejprve 40 eur za tunu skleníkových plynů je z odborného hlediska vtip. K dosažení nulových emisí ve všech sektorech do dvou dekád by byl třeba desetinásobek nebo ještě více, jistě po krocích, ale ne s tak nízkou počáteční hodnotou.

Také nelze současně škrtnout zdanění zdrojů, jako je daň z elektrické energie, nebo dokonce občanům vrátit příjmy z klimatického zdanění, neboť tím riskujeme, že tyto peníze vydají opět za další konzum a další ničení životního prostředí. Debaty o strukturálních změnách, které jsou namísto změny chování třeba, navíc odpoutávají pozornost od důležitého faktu: politická změna a změna chování spotřebitelů spolu jdou ruku v ruce a navzájem se ovlivňují.

Problém, který mě jako vědce, ale i jako člena ekologického spolku, zaměstnává, ovšem přesahuje současné klimatické spory. Zdá se, že dokonce Zelení propadli určité kretschmannizaci nebo merkelizaci svých ekologických požadavků a svou politiku stále více nastavují tak, aby nikoho nerušila v jeho životním stylu a stala se tak akceptovatelnou i pro široký střed společnosti. Podobné tendence najdeme na zemské i komunální úrovni.

Je to současně deprimující jako i pochopitelné: stejně jako vládní strany CDU/CSU a SPD, odráží i politika Zelených nedostatečnou motivaci nás všech se svými vlastními zájmy, pohodlností, vytěsňováním a zcela lidským sklonem k výmluvám. Proto se rozhodli k víceméně symbolické klimatické politice. A co víc: hráči všech politických táborů zřejmě nepochopili, že při ochraně klimatu nejde jen o politický boj, ale o nebezpečí, že se zhroutí i jejich zcela soukromé světy a existence.

Za nedostatečnou ekologickou politikou vězí i mylný závěr, táhnoucí se napříč celým stranickým spektrem: ochrana klimatu funguje pouze tehdy, pokud nikdo nic neztratí, jinak je nespravedlivá a neprosaditelná. Pravdou ale je, že sociální dopady budou daleko hlubší, pokud proti změně klimatu neuděláme nic nebo jen příliš málo. Účinná ochrana klimatu může být také sociální a zároveň funkční.

Je ale také pravdou, že i kdyby byla hranice 1,5 stupňů dosažitelná bez technických opatření a bez zásahu do našeho životního stylu – což spíš nebude – stejně zvyky některých lidí ovlivní. Například v letecké dopravě: v letectví se sice dá – byť ekologicky ne zcela přesvědčivým způsobem – přejít na syntetická paliva vyráběná pomocí větru nebo solárních elektráren, ta ale budou dražší. Časy, kdy mohli dokonce studenti ročně dva až třikrát za rok létat, by tak zřejmě skončily. Vlastně je to triviální. Ale zmíní to některý politik?

Klimatická politika, která nikoho nezatíží, nebude fungovat. Je zvláštní, že v jiných oblastech politiky téměř nikdo nehlásá, že nikdo nesmí nést náklady. Existují tak stále nové finanční injekce pro důchodce a rodiny, byť samozřejmě i ty jdou na vrub jiných lidí, totiž mladších, zejména bezdětných daňových poplatníků. V dosavadním subvencování fosilních paliv to vypadá podobně: v budoucnu tuto cenu zaplatí mladí lidé, protože změna klimatu bude pokračovat. Jiní utrpěli škodu už nyní, například ti, kteří kvůli škodlivým látkám onemocněli rakovinou – což se týká především chudých lidí v blízkosti velkých dopravních tepen.

Na kritiku klimatické politiky, která by pokud možno nikoho neztížila, mnozí odpovídají: když by měl někdo něco ztratit, pak musí ztratit všichni stejně. Požadují zákazy. Z výzkumu chování se skutečně můžeme poučit, že změna je snadnější, pokud udělají všichni společný krok – což by možná bylo pomocí zákazů snadněji dosažitelné. Protože se ochrana klimatu týká tisíců každodenních činností, mohlo by to ovšem v extrémním případě, na rozdíl od zdražení fosilních paliv, vést k nesvobodné superbyrokracii.

Ekologičtí i neekologičtí politikové budou na všechny tyto argumenty často odpovídat: je třeba předkládat reálpolitické a neambiciózní požadavky, jinak nebudeme zvoleni. To může být často pravda. Jen se pak mnoho nedosáhne. Přesně to se v současné době odehrává v Bádensko-Württembersku. Zelený předseda zemské vlády (Winfried Kretschmann, pozn. red.) tam opečovává ve Švábsku jako legendu uctívaný Daimler. V dohledné době se tímto způsobem nulových emisí nedočkáme.

REKLAMA

To nejmenší co můžeme udělat je nemilosrdně odkrýt karty. Se superekologickou rétorikou dosáhneme málo, posílíme ale populistické okraje stranického spektra. Proto není ve střednědobém horizontu zcela nepravděpodobné, že se – analogicky k vzestupu AfD vedle CDU Angely Merkelové – důslední ekologové přeorientují od Zelených k nové, ekologicky ambiciózní síle, ať už to bude nová strana, nebo ÖDP, či od základů obnovená Levice.

Práce je dost: v dost pravděpodobném případě, že skutečně účinná klimatická politika bude znamenat konec hospodářského růstu, musí být vyvinuty koncepty dopadů na pracovní trh a důchodové zabezpečení. A protože může být v otázkách klimatu národní politika pouze omezeně účinná, je třeba požadovat ctižádostivější politiku na evropské úrovni, místo abychom se zaměřovali jen na spolkovou a zemskou rovinu. Je tedy třeba vyvinout strategie, které o ambiciózní klimatické politice přesvědčí i ostatní členské země Evropské unie.

Největší škoda, kterou současná spolková vláda v klimatické politice páchá, se totiž netýká nedostatečného klimatického balíčku, ale německé brzdící roli v Bruselu. Že to lze dělat jinak, ukázala během krize eura, navíc s pochybnými úspornými opatřeními. V ekologické politice by mohlo Německo převzít vedoucí roli v EU s daleko lepšími argumenty. Nová Evropská komise by mohla být otevřenější, než byla stará.

Protože to je jasné i mnoha voličkám a voličům, mohly by být ambiciózní koncepty i z taktického hlediska lepší cestou. Obzvlášť, pokud je bude doprovázet vysoká osobní důslednost a nelítostná otevřenost a transparentnost. Ano, účinná ochrana klimatu bude bolet – skýtá však i velké šance. Především, pokud bude praktikována na evropské úrovni. To by totiž bylo ekonomicky, sociálně a ekologicky daleko smysluplnější, než čistě německá debata.


Felix EkardtFelix Ekardt je vedoucím výzkumného střediska Udržitelnost a klimatická politika v Lipsku a v Berlíně a profesorem University Rostock. Je autorem několika knih, v r. 2017 mu vyšla kniha „Můžeme se změnit: společenská transformace bez kritiky kapitalismu a revoluce“ (Wir können uns ändern: Gesellschaftlicher Wandel jenseits von Kapitalismuskritik und Revolution) a „Zkrat: jak jednoduché pravdy podkopávají demokracii“ (Kurzschluss: Wie einfache Wahrheiten die Demokratie untergraben).

REKLAMA