Jonathan Franzen: „Klimatická katastrofa přijde, to ale není důvod k pasivitě“

Jonathan Franzen:

Klimatickým aktivistům americký spisovatel Jonathan Franzen příliš nevoní. Realita ovšem ukazuje, že jeho skeptické prognózy nejsou neoprávněné.

Dům hoří, rodina stojí před ním a baví se o nicotnostech: úvodní scéna románu Andrewa Ridkerse „Altruisté“ by byla výstižným vyobrazením sporů mezi klimatickými aktivisty a spisovatelem Jonathanem Franzenem. Svými dvěma esejemi – obě nyní vycházejí v němčině pod titulem „Konec konce světa“ – vzbudil vášnivý milovník ptáků rozhořčení, protože částečně dost povýšeneckým tónem ztrhal současnou fokusaci na změnu klimatu a aktivistům vyčinil, že kvůli tomu zanedbávají další ekologická témata.

Nepohodlný a pragmatický

Ovšem i Franzenův názor je diskutabilní, neboť paušalizuje bez ohledu na to, že zřejmě většina ochránců klimatu neztrácí ze zřetele ani problémy vymírání druhů, průmyslový chov zvířat nebo znečišťování oceánů. Na druhou stranu si spisovatelova argumentace zaslouží, abychom jí věnovali pozornost.

Protože to co Franzen říká, je sice hodně nepohodlné, ale zcela pragmatické. Navíc eseje, které nyní doplněné o předmluvu a rozhovor vydalo nakladatelství Rowohlt v útlém svazku, vznikly za odlišných premis: v r. 2019 viděl spisovatel dlouhým suchem předchozího roku z těsné blízkosti vzplanout německý les, jeho perspektiva se tak přesunula na problematiku životního prostředí. Musel se „vypořádat s tím, že klimatická apokalypsa možná ještě přijde za mého života“.

Trnem Franzenova poselství je, že lze tuto katastrofu možná ještě oddálit nebo zmírnit, ale nelze ji, jak se nám snaží vsugerovat řeči o „záchraně planety“, už odvrátit. Fakta toto poselství ještě podtrhují. Rok 2019 ukázal, že teploty narůstají ještě rychleji, než dávaly tušit předchozí výpočty; přesto proběhla klimatická konference v Madridu bez podstatných výsledků.

V rozhovoru dochází Franzen k meritu věci: jediná šance, jak včas dosáhnout světovou klimatickou radou (IPCC) požadovaných výsledků, je „radikální změna v téměř každé oblasti našeho každodenního života. Což v sobě, jemně řečeno, skrývá velkou sociální výbušnost.“ Důkazem je povstání žlutých vest po Macronově pokusu o útlum fosilních paliv prostřednictvím vyššího zdanění.

Dvojitá dystopie

Zřídka kdy se utopie – která se v tomto případě omezuje na přání po světě, jak ho známe – propojila s dystopií zrádněji než v otázce klimatu. Dystopie se totiž rozvíjí ve vizi planety zahalené do katastrof způsobenými suchem, požáry, povodněmi, umírajícími oceány a uprchlickými proudy na jedné straně; na druhé straně pak hrozí svět překovaný do železných pravidel, ve kterém je každý ekologický škůdce – od čínského výrobce zboží za hubičku po konzumenta YouTube – eliminován. Že je první scénář daleko pravděpodobnější než druhý, neskýtá příliš velkou útěchu.

Franzen se přesto nechce oddat defétismu. Zasazuje se za čirým rozumem danou ostražitost ve vztahu k životnímu prostředí, místo rvaní si vlasů doporučuje jednání v rámci možného. „Il faut cultiver notre jardin“: dále se nedostal ani Voltaire.


Jonathan FranzenJonathan Franzen (narozen 17. srpna 1959) je americký romanopisec a esejista. Jeho třetí román Rozhřešení z r. 2001 mu vynesl široký úspěch u kritiky, cenu National Book Award a nominaci na Pulitzerovu cenu. Franzen je přispěvatelem časopisu The New Yorker. Narodil se americkému otci a švédské matce ve Western Springs v Illinois, v r. 1981 dokončil studia na Univerzitě Swarthmore. Dále studoval v Berlíně na Freie Universität Berlin a v Mnichově. Během studií se naučil plynně německy (zdroj: Wiki). Jeho nejnovější kniha „What If We Stopped Pretending“ (německy „Wann hören wir auf, uns etwas vorzumachen?„, tedy „Kdy si konečně přestaneme něco namlouvat?“) právě vyšla v němčině. Z angličtiny ji přeložila Bettina Abarbanellová, je doplněna rozhovorem Wielanda Freunda, nakl. Rowohlt, Hamburg 2020.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: