Na internetu řádí levicová sebranka, která „canceluje“ (doslovně „maže“, výstižněji „umlčuje“, PQ) nepohodlné osobnosti jako J. K. Rowlingovou nebo konzervativní komentátory. Tak je často charakterizována současná kultura komunikace. Přitom už sám tento popis podněcuje k polarizaci. Komentář pro magazín Spiegel napsala Hannah Pilarczyková.
Když se v uplynulém týdnu obrátilo zhruba 300 redaktorek a redaktorů Wall Street Journal (WSJ) na svého vydavatele Almara Latoura aby vyjádřili své obavy z chybějící transparentnosti a nedostatečného ověřování faktů v názorové části deníku, vedení redakce zareagovalo obratem. V „dopise čtenářům“ oznámilo: „Tento list se tlaku cancel culture nepodvolí“.
Autoři a autorky užasli. V jejich stížnosti šlo především o to, že názorové komentáře WSJ opakovaně obsahovaly věcné chyby a ocitly se tak v rozporu se zprávami a dalšími částmi listu. WSJ zveřejnil kromě jiného komentář viceprezidenta Mikea Penceho s názvem „Žádná druhá vlna koronaviru neexistuje„, který musel být později kvůli falešným tvrzením korigován.
Co má společného kritika takových nepravostí – formulována spíš ekonomicky liberálními a konzervativními redaktory než radikálně levicovými – s cancel culture? Pojmem cancel culture je zpravidla myšlen levicový online mob, který se snaží nepohodlné osoby ekonomicky a kulturně „odepsat“.
Nevěřícnost a úsměšky
Nepřesnost protiútoku není žádnou náhodou a konflikt v deníku WSJ není ojedinělým případem. Kde je v americké kulturní a mediální branži (ale s přibývající měrou i v německé) vzneseno obvinění z nesprávně vyzdvihovaných témat a diskriminačních rozhodovacích procesů – bez ohledu na jejich oprávněnost – přichází brzy protiobvinění: cancel culture!
Jako osobní drama vylíčila tento konflikt nedávno redaktorka konzervativního listu New York Times Bari Weissová. V senzačním dopise na rozloučenou oznámila 36letá novinářka po pouhých tří letech svůj odchod z redakce. „Prvoautory, centristy, konzervativce a jiné, kteří nepovažují ‚Timesy‘ automaticky za svůj domovský list, trpěly ‚Timesy‘ v reakci na Trumpovo zvolení pouze formálně. Interně se namísto toho rozšířila ‚nová ortodoxie'“, která přesně tyto hlasy potlačovala a lidi jako jí šikanovala, dodala Weissová.
Že by „NYT“ nedávala prostor centristům a konzervativcům je vzhledem k sloupkařům jako Ross Douthat (podle magazínu Mother Jones „jeden z nejprominentnějších konzervativních komentátorů USA“) jen těžko udržitelné tvrzení, které mezi levičáky vzbudilo nevěřícnost a úsměšky.
V r. 2016 New York Times masivně propagovaly centristku Hillary Clintonovou a brojily proti socialistovi Bernie Sandersovi. Vzestup nových levicových médií v USA, od magazínu jako je „Current Affairs“ až po extrémně úspěšný pro-Sandersovský podcast „Chapo Trap House“ s měsíčními finančními dary přesahujícími 150.000 dolarů, můžeme chápat i jako důsledek této otevřené stranickosti.
Že se v dlouhé historii Timesů nejedná o žádný ojedinělý případ, předvedl nedávno Pankaj Mishra v London Review of Books. V eseji o selhání angloamerického světa v boji proti koronaviru indický intelektuál popisuje, jak k tomu přispělo liberální nepřátelství vůči státu. Přední anglickojazyčná média, mezi nimi New York Times, to soustavně podporovala. Mishrovým oblíbeným nepřítelem je sloupkař NYT Thomas Friedman, „mafiánský poradce globalizačních správních rad a modernistických despotů“, jak ho Mishra líčí.
Friedman své místo v deníku ještě má a měla by ho i Weissová, kdyby sama od sebe neodstoupila. Narativ o úzkoprsých levičácích, kteří odmlouvání v Times všemi metodami potlačují, přesto zabral. I v Německu byl odchod Weissové v komentářích ventilován.
Marginalizace milionářů
Že může celá záležitost dojít tak daleko, leží v neposlední řadě ve slovníku, kterým je v současné době už i v Německu standardně popisována aktuální politická situace jako i debatní kultura v USA.
Cancel culture, autocenzura, politická korektnost a kulturní válka patří ke slovům která se, pokud jsou používány nepřesně a bez kontextu, stávají bojovými pojmy. Obraz USA, který lze těmito hesly jazykově vykreslit, je pokaždé stejný: země, rozdělená na dva tábory. Na jedné straně levice se svým „woke“ (politicky korektní alternativa pro angl. výraz „stupid“ nebo „retarded“, pozn. PQ), která se buď sama umlčuje, nebo na Twitteru „canceluje“ ostatní; na druhé straně centristé, konzervativci a heroičtí liberálové, kteří se v boji za svobodu slova a umění považují za osamělé rytíře.
Minulý týden se pokusil Simon Strauss udělat podobný zářez ve FAZ, když se chopil Weissovou raženého konceptu „intelektuálního dark webu“, tedy sítě zdánlivě marginalizovaných konzervativních intelektuálů. Podle Weissové do této sítě kromě ní samotné patří mj. profesoři psychologie Jordan Peterson (Toronto) a Steven Pinker (Harvard) jakožto i podcaster Joe Rogan.
Výše jmenování jsou v anglosaském prostředí opravdu velmi často kritizováni – například jako antifeministé, biologisté a přívrženci hnutí alt-right – a to mediálně účinněji než generace konzervativců a reakcionářů před nimi. Ale označovat je za marginalizované hlasy?
Spor o kulturní kapitál
Petersonův YouTube kanál má 2,86 milionů odběratelů, Pinker byl několikrát zvolen mezi 100 nejvýznačnějších myslitelů současnosti, Rogan nedávno získal 100 milionů dolarů od Spotify za exkluzivní práva svého podcastu. Vzhledem k takovým platformám a zdrojům je tato stylizace neudržitelná.
Přesto se ukvapená kritika bez framingu pojmem „cancel culture“ neobejde. Protože teprve tehdy, až přestaneme mluvit o ekonomickém a sociálním kapitálu, tedy o penězích a přístupu k institucím, může získat nadproporční váhu kulturní kapitál, tedy prestiž a respekt. Teprve pak si mohou milionáři a autoři bestsellerů, profesoři z Harvardu a hvězdy fejetonů, stěžovat na viktimizaci.
Zářný příklad této myšlenky zosobňuje Donald Trump, který se dokonce v Bílém domě vidí na hony vzdálen establishmentu. Její ozvěnu ale také najdeme v dopisu proti cancel culture, který nedávno v Harper’s zveřejnilo přes 150 autorek a autorů. Zatímco jsou signatáři uvedeni jmenovitě, zůstávají adresáti tohoto apelu neznámí. Vzniká tak zvláštní duel. Na jedné straně nejrůznější držitelé knižních cen, profesoři Ivy League a jejich milionové příjmy, a na straně druhé – kdo vůbec? Majitelé několika oblíbených twitterových účtů?
Velké části kritiků cancel culture zjevně tyto nepřesnosti potřebují. Falešný dojem rovnocenných protivníků a boje o vše totiž lze udržet jen vyloučením materiálních rozdílů – místo aby bylo jasné, že jde jen o převahu na sociálních médiích. Kulturní debaty tak přebíjejí boje o dělbu moci a peněz.
„Anti-woke“ levice
Na kulturizaci politických debat má vinu i levice. Zatímco přišli miliony lidí v důsledku koronakrize doslova o vše, přou se široké části intelektuální scény o to, jak transfobní jsou ve skutečnosti tweety J. K. Rowlingové.
Už dávno se proti tomu však zformoval odpor zleva. Samozvaná „anti woke“ levice brojí v USA (aspoň na internetu) hlasitě proti politice identity, například na podcastu Red Scare, v případě kontroverzní autorky Angely Nagleové („Kill all normies„) dokonce v pořadech vysoce sporného autora Fox News Tuckera Carlsona.
Vzniknou v boji proti „wokeness“ třeba aliance mezi pravicí a levicí? A pokud ano, na čí úkor to bude? Jsou to ožehavé otázky, o kterých nelze smysluplně diskutovat na základě hrubých kategorizací jako je „kulturní boj“. Vycházet jednoduše z toho, že v politické krajině „Západu“ proti sobě stojí svobodomyslný liberální a represivně centristický identitářský tábor, by bylo už jen vzhledem k neslučitelným ekonomickopolitickým představám zúčastněných velmi absurdní.
Jedná se tedy o velmi nepřehlednou situaci? V každém případě. Pojmy jako „cancel culture“ zamlžují realitu, vsugerovávají jasné hrany tam, kde žádné neexistují. Kdo je nadále nekriticky používá, posiluje přesně tu polarizaci, proti které předstírá, že bojuje.
