Francouzský ekonom Thomas Piketty vydal v r. 2019 knihu Kapitál a ideologie (Capital et Idéologie. Seuil, 2019), která nedávno vyšla v němčině. Andreas von Westphalen si na stanici Deutschlandfunk s Pikettym povídal o tématech obsažených v knize. Jejím ústředním motivem je nerovnost.
Naplní kapitalismus do něj vložená očekávání a podaří se mu v dlouhodobém horizontu snížit nerovnost, aby fungoval ku prospěchu všech lidí? Jak společnosti ospravedlňují panující nerovnost? Ekonom Thomas Piketty se již přes 20 let zabývá výzkumem přesně této oblasti. V rozhovoru pro stanici Deutschlandfunk si s ním povídal Andreas von Westphalen.
Thomas Piketty je považován za francouzskou „rockovou hvězdu ekonomie“. V r. 2014 ve své 800stránkové knize „Kapitál v 21. století“ zkoumal data 27 zemí z období 300 let a dokázal, že kapitalismus ze své podstaty vede k prohlubování nerovnosti. Vyvrátil i další základní přesvědčení kapitalismu – například, že snižování daní vede k hospodářskému růstu. Letos vydal 1.300stránkového následovníka, knihu „Kapitál a ideologie„, opírající se o ještě větší datovou základnu, aby názorně ilustroval ekonomické, sociální a politické dějiny od feudálních a otrokářských společností až po současnost. Jeho analýzy a návrhy řešení, vycházející z dosud nepoznaného množství dat, jsou – při vší nezbytné diskuzi – zásadního významu.
Andreas von Westphalen: Robert Lucas, nositel Nobelovy ceny, jednou zmínil: „Ze všech tendencí, které mají negativní dopad na rozumnou ekonomickou nauku, je soustředění se na otázky rozdělování bohatství nejsvůdnější, podle mého názoru ale také nejnevýhodnější.“
Pane Piketty, toto varování zjevně ignorujete. Proč si myslíte, že nerovnost má takový ústřední význam?
Thomas Piketty: Ano, to je zajímavý citát Roberta Lucase. Mohli bychom citovat i Hayeka, který důrazně varoval, že sociální spravedlnost je jen nebezpečnou iluzí. Vy znáte Hayeka z proslulé knihy „Cesta do otroctví“ z r. 1944, ve které v zásadě vysvětluje, že britská labouristická strana a švédští sociální demokraté povedou k diktatuře a totalitarismu. U někoho, kdo později podporoval diktaturu Augusto Pinocheta v Chile, to vyvolává trochu pochybnosti o schopnosti politické a historické analýzy.
Kniha francouzského ekonoma Thomase Pikettyho „Kapitál a ideologie“
Poslední kniha francouzského hvězdného ekonoma Thomase Pikettyho vyšla pod názvem Kapitál a ideologie. U nás byl zatím v r. 2015 vydán pouze jeho bestseller Kapitál v 21. století (2015, Universum). Piketty také spolu s dalšími experty sepsal zprávu o globálním rozdělení bohatství, tzv. World Inequality Report. Německý novinář a autor Christoph Fleischmann říká, že se této referenční publikaci nelze vyhnout.
Problém je, že někteří ekonomové jako Robert Lucas nebo Friedrich von Hayek skutečně prožili studenou válku a její silný antikomunismus – pro to mám naprosté pochopení – učinilo je to ale neschopnými chápat vznik sociálnědemokratických společností v západních zemích. To znamená demokratických, pluralistických společností, které ve 20. století umožnily nejen snížit nerovnosti, ale dosáhnout i bezpříkladného blahobytu. To znamená snížení nerovnosti není žádným rozmarem militantních levičáků, to je hluboká historická realita. Vidíme, že se v průběhu 20. století ve Francii, Německu, Švédsku, Velké Británii a v USA výrazně snížily příjmové a majetkové rozdíly. A to byl obrovský úspěch nejen s ohledem na vyšší kupní sílu nižších vrstev, ale i v přístupu k vyšší úrovni zdravotní péče, vzdělání. S ohledem na ekonomický růst to ale byl i velký hospodářský úspěch. Tzn. že růst, který byl od poloviny 20. století daleko silnější, úzce souvisí s lepším přístupem ke vzdělání, s vyšší sociální mobilitou a se snížením opravdu velmi vysoké nerovnosti v koncentraci příjmů a bohatství jakožto i hospodářské moci, která byla příznačná pro svět před rokem 1914, pro svět na konci 19. století, kdy panovala obrovská nerovnost a zároveň bylo vytvářeno méně blahobytu.
Zdá se, že Robert Lucas nebo Friedrich von Hayek tento vývoj zcela ignorovali. Jejich odmítání bavit se o přerozdělování není možné dodržet, protože pro lidské společnosti, pro všechny lidské společnosti, je přerozdělování a spravedlnost tématem. Ve své knize „Kapitál a ideologie“ se snažím ukázat, že otázka sociální spravedlnosti nezačíná se socialistickým nebo komunistickým hnutím. Všechny náboženské ideologie, všechny systémy víry, vždy hájily ideu spravedlivé nerovnosti, morálního hospodářství a spravedlivé ekonomiky.
Způsob, jakým se ekonomové jako Lucas nebo Hayek snaží sakralizovat téma soukromého vlastnictví a nerovnosti, o kterém nesmíme mluvit, je postojem, který popisuji ve své knize a který tu už jednou byl. Je živen strachem, že když jednou otevřeme Pandořinu skříňku přerozdělování, padnou veškeré zábrany a vše skončí všeobecným chaosem. Jak jsem již uvedl, ukazuje řada historických zkušeností, že nerovnost můžeme zcela redukovat, aniž bychom upadli do obecného chaosu, ba dokonce naopak.
„Dnes se tedy nacházíme v určité formě neoproprietarismu“
von Westphalen: Každá společnost ospravedlňuje právě panující nerovnost, a proto jste také svou knihu nazval „Kapitál a ideologie“. Jak zní současné ospravedlnění?
Piketty: Je to o něco složitější, než co uvádím ve své knize jako proprietarismus klasické éry, řekněme v 19. století a před první světovou válkou, v epoše ideologie „když jednou začneme s v minulosti získaným bohatstvím hýbat, tak upadneme do chaosu“. To například vedlo při zrušení otroctví ve Francii, Velké Británii a obecně ve světě k rozhodnutí finančně odškodnit majitele otroků za jejich ztrátu.
To tedy dejme tomu byl klasický proprietarismus 19. století trvající až ke konci první světové války, politicky doprovázený všeobecně uznávanými regulacemi, podle kterých byli oprávněni volit pouze ti, kteří disponovali dostatečným majetkem. To dne již výslovně nikdo neprosazuje. Dnes se tedy nacházíme v určité formě neoproprietarismu, který následoval zejména po zhroucení komunismu v 90. letech, která představuje měkčí formu proprietarismu. Jinými slovy: dnes se netvrdí, že bychom nikdy neměli zpochybňovat nerovnosti nebo v minulosti získané majetkové nebo mocenské pozice, ale vůči přemýšlení o idei alternativního ekonomického systému jsme stále ještě velmi nedůvěřiví. A vyvinuli jsme ideologii, týkající se organizace globalizace, jejíž předpokladem je idea absolutního volného obchodu, bezpodmínečného volného pohybu kapitálu.
To znamená, že máme v každém případě akceptovat myšlenku, že je nutné připustit výměnu zboží a služeb a cirkulaci kapitálu bez jakýchkoliv podmínek ve smyslu společné daňové politiky, společné sociální politiky a společné regulace kapitalismu. Myslím, že to bude v současné zpochybňováno, ale stále se ještě nacházíme v mezidobí, kdy se zároveň ještě mnoho pozorovatelů dívá se skepsí na to, co bude dál.
Pokud jednou začneme tento princip zpochybňovat, tak jako čistého tvrdého proprietarismu klasického věku, mnoho lidí si řekne: „Ano, to je vše hezké, ale nepovede to k všeobecnému zmatku, kde povedou lidé jako Trump protekcionalistické štvavé kampaně namířených proti lidem, které nemá rád, nebo proti zemím, které nemá rád a nezřítíme se do všeobecného nacionalismu a zvůle?“ Tuto nedůvěru a tíhu chápu. Ale myslím si, že může být překonána tím, že se pokusíme vyvinout diskurs a způsob jednání, jaké hranice lze v mezinárodním obchodu nastavit, například když vedete mezinárodní obchod se zemí provádějící sociální a daňový dumping tím, že nezdaňuje zisky multinacionálních firem. Domnívám se, že je na takovou zemi oprávněné uvalit sankce včetně celních bariér, pokud k vám chce vyvážet zboží a služby, které vznikly bez dodržování sociálních norem nebo placení daní. Rozdíl k například nacionalistickému protekcionalismu spočívá v tom, že se pokoušíme navrhnout univerzální normy spravedlnosti a přesvědčit o tom i jiné země. A především, když se ostatní země naučí respektovat navržené ekologické, sociální a daňové normy, pak zmizí i celní bariéry. I v této podobě to však mnoho lidí děsí – síla ideologie vlastnického konzervatismu 19. století nebo dnešní globalizace je v tom, že se považuje za jedinou alternativu k demokratickému chaosu. Této výzvě, která není jednoduchá, se musíme postavit. Právě proto se ve své knize „Kapitál a ideologie“ pokouším brát ideologie vážně. Vycházím ze zásady, že otázky, které se lidské společnosti snaží vyřešit – jaká je ideální organizace ekonomiky, vlastnických poměrů – jsou neskutečně komplexní otázky, na které nebude nikdy existovat perfektní odpověď. Žádná země, žádný systém nebude nikdy znát odpověď. Proto lidské společnosti potřebují ideologie. Já bych jen chtěl, aby se při tom – nejvyšší možnou měrou – opíraly o historické zkušenosti a porovnání zemí. Tato srovnání nebudou nikdy dostačující, ani po zavedení co možná největší míry sociálních věd a výzkumu nás nedovedou k jediné možné odpovědi. Ale tyto debaty o různých možných hospodářských a sociálních systémech, které určovaly dějiny lidských společenství a které budou i v budoucnu hrát ústřední roli, nás mohou dostat o kus dál.
Nerovnosti se v průběhu času výrazně snížily
von Westphalen: „Růst je jako příliv, který zvedá všechny lodě“, prohlásil ekonom Robert Solow. A podle Kuznetsovy křivky je kapitalismu vlastní, že nerovnost sice na začátku roste, později v pokročilém stadiu se nutně – ve tvaru zvonu – opět snižuje.
V „Kapitálu v 21. století“ jste analyzoval data z více než 20 zemí v až 300letém časovém rozmezí a výzkum vás dovedl k závěru, že kapitalismus nerovnost v dlouhodobém měřítku nesnižuje, ale ve skutečnosti vede ke stále větší nerovnosti.
Piketty: Především se nerovnost v průběhu doby a hlavně ve 20. století silně snížila, právě proto, že jsme ryzí kapitalismus opustili. To znamená, že jsme opustili logiku bezmezné akumulace kapitálu těmi, kteří kapitál vlastní a kterým se podařilo, někdy v tom či onom sektoru vydělat jmění, abychom vyvinuli systém sociálního státu, sociální jistoty, progresivní daně z příjmu a dědické daně, která nám umožňuje časem míru této akumulace omezit. To nám během 20. století umožnilo nerovnost snížit. Ale před r. 1914, před první světovou válkou, vedl systém čistého kapitalismu, bez progresivní daně, s nízkou sociální politikou a sociálním bezpečí skutečně k extrémně vysokým rozdílům v distribuci bohatství. Ty mimochodem byly zodpovědné za krize po první světové válce. Ekonomickou krizi 30. let, druhou světovou válku a za politická hnutí, hnutí za nezávislost, socialistická a komunistická hnutí, která tento sytém nakonec zpochybnila.
Dnes jsme naštěstí daleko vzdáleni návratu na úroveň před rokem 1914. Zároveň hrozí nebezpečí, že se kvůli nedostatečné regulaci kapitalismu opět začneme tímto směrem ubírat. Trvám ale na tom, že stejně jako existuje mnoho forem socialismu – a já hájím ideu participujícího, decentralizovaného, demokratického socialismu, která nemá naprosto nic společného se státním socialismem, který jsme viděli na Východě ve 20. století, tak existuje i mnoho forem kapitalismu. A dnešní kapitalistický systém má opravdu málo společného se systémem z r. 1914. K této debatě se tedy musíme pokusit přistupovat s odstupem a přijmout myšlenku, že máme různé možné ekonomické systémy.
Mýtus meritokracie
von Westphalen: Nerovnost je považována za přirozený lidský stav, výsledek rozdílných schopností a talentů. Meritokracie je proto ústřední obhajobou nerovnosti, tedy přesvědčení, že jsou lidé v kapitalismu za svůj výkon spravedlivě odměňováni. Proto vyvstává otázka: nezaslouží si horní procento společnosti své bohatství právem? Nebo jinak řečeno: v současné době vlastní tři lidé po více než 100 miliardách dolarů (Jeff Bezos 187, Bill Gates 123 a Elon Musk 102). Před deseti lety činilo jmění tří nejbohatších lidí kolem 50 miliard. Zdvojnásobili, případně dokonce ztrojnásobili miliardáři v posledních deseti letech svůj výkon?
Piketty: Ne, to si nemyslím. Věřím, že kdyby právě jmenovaní miliardáři platili daně, které by měli platit, tak by dnes vlastnili možná jednu nebo dvě miliardy místo 100 miliard. Tato situace byla vytvořena hospodářským systémem a zejména mezinárodním daňovým systémem, který nejbohatším nakonec dovoluje uniknout společné dani, zatímco průměrný podnikatel a hlavně střední a spodní vrstvy se daním a zákonům nevyhnou. A to je podle mého názoru situace, která nejen že vůbec neslouží ekonomickému blahobytu, protože ekonomický blahobyt pochází v lidských dějinách především ze vzdělání, ze spoluúčasti pokud možno co největšího počtu lidí na hospodářském, sociálním a politickém životě a zcela jistě ne z hyperkoncentrace moci na několik málo lidí. Víte, v USA se hospodářský růst v době před Reaganem a době po Reaganovi snížil o polovinu. To znamená, že v letech 1990 a 2020 stoupl národní příjem v USA o 1,1 %, v porovnání s 2,2 % za rok od r. 1950 až 1990. Od 80. a 90. let máme v USA daleko více miliardářů a daleko vyšší koncentraci bohatství, ale hospodářský růst je poloviční. Slib reaganistů, že nárůst nerovnosti bude kompenzován vyšší hospodářskou dynamikou, vyšší mírou inovací a daleko většími příjmy celého obyvatelstva, se tedy absolutně nenaplnil. Z tohoto důvodu upadá o 30 let později Republikánská strana do xenofobie a nacionalismu, neboť hledá viníky. A tak Trump prohlásí, že je podle jeho názoru vina Mexičanů, Číňanů, Evropanů, Němců, všech, že bílé Americe ukradli růst. Začíná to být trochu znepokojující. Proto si myslím, že je načase, se s tímto druhem sakralizace miliardáře a hyperkoncentrace majetku jako řešení našich problémů rozloučit. Fungování hospodářství je postaveno na základech malých a středních podniků, kde lidé akumulují milion, pět nebo deset milionů, což už je velký úspěch. To je užitečné. Ale akumulace miliard, desítek miliard nebo dnes dokonce stovek miliard vede k hyperkoncentraci moci, která naprosto ničemu neprospívá. Jednoduše proto, že ve velkých firmách s tisíci, desítkami tisíc, stovkami tisíc zaměstnanců musíme do rozhodovacích procesů zapojit mnoho lidí. A představa, že člověk, který měl ve věku 30 let dobrý nápad, nebo protože měl štěstí, nebo obojí, může v 50, 70 nebo 90 letech pokračovat a ve velké organizaci nadále sám o všem smí rozhodovat, je poněkud monarchistická idea, naroubovaná na ekonomii. S realitou naší vysoce vzdělané společnosti, ve které máme tisíce inženýrů, spolupracovníků a zaměstnanců, kteří mohou přispět k fungování hospodářství, nemá nic společného.
Návrh řešení: daň z majetku
von Westphalen: Thomasi Piketty, vy jste také vypracoval konkrétní návrhy řešení ke snížení nerovnosti. Protože jste přišel na to, že bohatství hraje v panující nerovnosti daleko větší roli než příjmy, vysvětlujete: „Jednoduché opatření, jak čelit nekonečné spirále nerovnosti a jak získat zpět kontrolu nad současnou dynamikou, by bylo globální progresivní danění kapitálového majetku.“
Skutečně první zemí, která v dějinách tuto daňovou sazbu na nemorální bohatství zavedla, byly Spojené státy americké. Současná situace však vypadá jinak. Daň z bohatství byla ve Francii zrušena v r. 2017 a v Německu není vybírána od r. 1997. Proč byste chtěl daň z majetku znovu zavést a ve výkonnostní společnosti držitele výkonu dodatečně zinkasovat?
Piketty: Když se podíváme na rozdělení majetku a vlastnictví v dnešních společnostech, zjistíme, že nejchudší polovina společnosti prakticky nevlastní vůbec nic. To je obrovské plýtvání lidským potenciálem, protože hodně dětí ze spodních a středních vrstev má nápady, mohly by realizovat své projekty a založit podniky. Dnes máme hyperkoncentraci majetku, která se nezlepšuje. To znamená, že představa, podle které stačí čekat, že růst a soutěž rozdělí bohatství, neodpovídá realitě. Podíváme-li se na nerovnost v příjmech, pak se v průběhu 20. století výrazně snížila, ale při nerovnosti bohatství dnes vlastní v zemi jako Francie nebo Německo nejchudších 50 % lidí méně než 5 % celkového jmění, zatímco 10 nejbohatších procent vlastní 60 % celého bohatství. Máme tedy co do činění s extrémní koncentrací a progresivní zdanění majetku a dědictví je přirozená cesta, jak na to reagovat, aby se snížila daňová zátěž spodních a středních vrstev. Ve své knize „Kapitál a ideologie“ navrhuji ideální stav, kdy by každý ve věku 25 let mohl obdržet minimální dědictví, které by mohlo obnášet 120.000 euro. To znamená zhruba 60 % průměrného dědictví, které v současné době ve Francii činí 200.000 euro na jednoho dospělého člověka. O něco méně je to v Německu, protože ceny nemovitostí tam jsou o něco nižší, ale přibližně to vyjde nastejno. 120.000 euro vypadá jako nic, pro lidi, kteří jsou milionáři nebo miliardáři to může být stejné jako nula euro, ale ve skutečnosti to je velký rozdíl, protože to znamená, že lidé nebudou nuceni akceptovat vše, co se týče úrovně mezd nebo pracovních podmínek. Vůči společnosti získáme zcela jinou vyjednávací pozici ve prospěch svého vlastního života. Protože u vlastnictví jde v prvé řadě o moc. Není to otázka peněz, jde také o možnost založit firmu, koupit si byt. Což znamená, že nemusíme akceptovat libovolné pracovní podmínky, jakoukoliv práci, abychom mohli zaplatit nájem či uživit rodinu. To by vytvořilo egalitářskou společnost, i ve vztazích mezi sociálními skupinami. Byla by dynamičtější, protože by mladým lidem z nižších vrstev umožnila vyvíjet vlastní projekty. A abychom toto přerozdělení mohli financovat, potřebujeme progresivní zdanění majetku, příjmů a dědictví.
von Westphalen: Německá ústava soukromé vlastnictví chrání a zdůrazňuje: „Vlastnictví zavazuje. Jeho užití má zároveň sloužit veřejnému blahu.“ Lze vést spory o tom, zda je tento článek skutečně dodržován. V každém případě přisuzujete otázce vlastnictví při pohledu na nerovnost zvláštní význam. V této souvislosti navrhujete nahradit majetek dočasným majetkem.
Piketty: Navrhuji pokračovat v etablovaném hnutí 20. století, totiž pokusit se uvést do souladu právo na soukromé vlastnictví s právy zaměstnanců, s právy oblastních korporací a konečně s právy různých sociálních skupin.
Přechod k dočasnému vlastnictví začal již s dědickou daní, která nastavuje hranici velmi vysokému soustředění majetku po dlouhé časové období. Domnívám se, že musíme tímto směrem pokračovat a je pravda, že v tomto ohledu jsou zkušenosti Německa velmi zajímavé.
Někteří lidé se dnes snaží Německo prezentovat jako zemi, která za své hospodářské úspěchy a nízké státní zadlužení vděčí velmi konzervativní ideologii. Myslím si, že skutečnost je o dost složitější. Zejména v německých dějinách a především pak v ústavě z r. 1949 existuje definice majetku, který je zavázán obecnému blahu, která v 50. a 60. letech umožnila zaměstnancům největších podniků obsadit až polovinu křesel v dozorčích radách. Jde o systém, který je stále ještě nedostatečný, protože by měl být podle mého názoru rozšířen i na menší firmy. Proto ve své knize „Kapitál a ideologie“ doporučuji, aby podíl hlasovacích práv, která může mít jednotlivý akcionář v rámci 50 %, která jdou akcionářům, nemohl překročit 10 %. V každém případě u velkých korporací.
Mohli bychom jít ještě dál, než co se podařilo zavést v Německu v souvislosti se spolurozhodováním, ale už tak se jedná o pozoruhodnou inovaci, která by byla například v rámci francouzské ústavy jen těžko uskutečnitelná. Tam neexistuje poukaz na ideu obecného blaha a veřejného zájmu. Je velmi pravděpodobné, že ústavní soud, popřípadě „Conseil Constitutionnel“ ve francouzském kontextu, by kritizoval zákon, který by zástupcům zaměstnanců přiřkl půlku hlasovacích práv. Myslím, že se jedná o systém, na kterém můžeme stavět, abychom se dostali dál. V 70. a 80. letech se v Evropě vedly diskuze o direktivách v právu obchodních společností, ve které se němečtí zástupci snažili toto řešení přenést na jiné země. Bohužel se to tehdy nesetkalo s velkou podporou jiných zemí, zejména z Francie. Doufám, že tyto debaty dnes v Evropě umožní vývoj skutečného evropského sociálního modelu, který neskončí jen u slov a velkých projevů a že se v otázce uspořádání vlastnictví tento druh inovativních řešení skutečně zrealizuje.
Nerovnost a COVID-19
von Westphalen: Koronakrize prohloubila nerovnost v mnoha ohledech. Za šest měsíců například američtí miliardáři, 643 co do počtu, zvýšili své jmění téměř o jednu třetinu, čili 845 miliard amerických dolarů. Zároveň nemá 30 milionů Američanů dostatek jídla.
Je třeba poukázat i na to, že krize kolem nemoci COVID-19 postihuje nejchudší části společnosti hned třikrát. Zaprvé je pravděpodobnost, že onemocní a na vir zemřou nejchudší, daleko větší. Zadruhé se lockdown snáší v malých prostorách a pod finančním tlakem daleko hůře. A zatřetí postihují ekonomické důsledky recese nejchudší lidi obzvlášť těžce.
Jaká opatření byste doporučil k zamezení rizika, aby v důsledku koronakrize nutné státní dluhy dlouhodobě nevedly k prohloubení nerovnosti? Hlasoval byste pro zvláštní daň, jaká byla po druhé světové válce zavedena hlavně v Německu, Francii a mnoha jiných evropských zemích, stejně jako v USA a Japonsku?
Piketty: Ano, myslím si, že v budoucnu budeme v Německu, Francii, Evropě a ve světě potřebovat zavedení zvláštních daní na největší bohatství. A také se domnívám, že se musíme připravit na to, jak v Evropě dojdeme k většinovým rozhodnutím v daňových otázkách. Pokud se toho nějaké země nechtějí zúčastnit, nemůžeme je nutit, to by ale nemělo omezovat ty zbývající země, které se chtějí pohnout z místa. Vkládám důvěru ve Francii, Německo, Itálii, Španělsko, které dají dohromady 75 % obyvatelstva a hrubého domácího produktu eurozóny.
Samozřejmě se tímto směrem musí vydat co nejvíce zemí, s tímto systémem pravidla jednohlasnosti ale nemůžeme pokračovat. Proto teď musíme založit evropský parlamentní systém. S rozhodovacími pravomocemi, s evropským shromážděním, které podle mého názoru nemůže být jen dnešní Evropský parlament, ale i poslanci národních parlamentů. Tedy německého Bundestagu, francouzského Assemblée Nationale a italského parlamentu a to v poměru k obyvatelstvu i různým politickým uskupením. Myslím si, že v tomto případě bychom měli většinu, abychom schválili ambicióznější konjunkturální projekty týkající se klimatu, daní a ekonomické spravedlnosti. Budeme toho potřebovat dosáhnout velmi rychle, protože provizorní řešení, zejména zvládnutí rostoucího státního zadlužení, spočívá v převzetí rostoucího podílu tohoto dluhu do bilance Evropské centrální banky. To je řešení, které velmi brzy narazí na své hranice. Ve skutečnosti totiž tyto velmi silné finanční injekce, které máme na finančních trzích, povedou k růstu burzovních kurzů, rostoucím cenám nemovitostí a to vše má nakonec často za následek obohacení nejbohatších a ne zrovna ke snížení nerovnosti. Na jednu stranu si tedy myslíme, že problém státních dluhů vyřešíme nulovými úroky, na druhou stranu tím vytvoříme další nerovnosti, takže budeme v určitém bodě nuceni přijmout opatření jako zvláštní odvody pro nejbohatší.
Na to se musíme připravit. Především potřebným přetvořením evropských politických institucí, i když to bude znamenat, že se kupředu pohneme s menším počtem zemí. A já věřím, že to je nejtěžší část úvah, u které dnes ještě mnozí váhají, která ale bohužel nejspíš bude nevyhnutelná.
Thomas Piketty je francouzský ekonom, působící v současné době na elitní vysoké škole École des Hautes Études en Sciences Sociales (EHESS) v Paříži. V r. 2024 vyvolalo po celém světě, zejména pak v USA, velkou pozornost zveřejnění jeho knihy Kapitál v 21. století (ve francouzském originále 2013: Le Capital au XXIe siècle). Od r. 1993 vyučoval Piketty na Massachusetts Institute of Technology (MIT). V r. 1995 se stal členem národní vědecké organizace Centre national de la recherche scientifique (CNRS) a v r. 2000 ředitelem École des Hautes Études en Sciences Sociales. Od roku 2007 vyučuje také na přidružené Paris School of Economics. Thomas Piketty je kromě Kapitálu v 21. století a v r. 2019 ve francouzském originále vydaném bestselleru Kapitál a ideologie autorem několika dalších knih, např. Ekonomie nerovnosti, Boj o Euro a dalších.
