Krize dnešní doby nás nutí radikálně zpochybnit náš životní styl, uvádí v komentáři pro stanici Deutschlandfunk Sina Fröhndrichová. Spotřeba movitých je pro planetu dlouhodobě neudržitelná a činí nás závislými na Rusku. Zřeknutí se konzumu musí být konečně vnímáno jako příležitost.
Co dalšího se vlastně ještě musí stát? Máme tu Ruskem vedenou barbarskou válku proti Ukrajině. Máme tu varování Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) a máme tu virus, který převrátil naše život úplně naruby.
Na záchranu Země existuje jen omezené časové období
Jsou to krize, které jsou výzvou pro společnost – a zároveň nás nutí klást si existenciální otázky. Co potřebuje člověk k dobrému životu? Střechu nad hlavou, oblečení, zdraví, společnost, péči, něco k jídlu. To všechno vlastně stačí. Někteří si to uvědomují, jiní jsou k tomu nuceni, protože stejně žijí z ruky do úst.
Radikální, také politická změna kurzu však není viditelná – je ale nutná, aby někteří změnili kurz a jiní nemuseli dělat ještě větší ústupky.
Náš materiální blahobyt musíme zpochybnit
U energetické transformace musíme zařadit nejvyšší rychlost – a ne jen mírně přidat plyn, jak je tomu v případě velikonočního balíčku ministra hospodářství a klimatu Roberta Habecka. Dokonce i výzva k úsporám energie může zůstat nevyslyšena – podle Spolkové síťové agentury se u 60 % lidí míjí účinkem: z důvodu nezájmu, nedostatku času a kvůli finanční nouzi.
„Koronakrize je vlastně prkotina“
Místo toho tu máme debaty o vyprodaném slunečnicovém oleji. O údajně příliš vysokých cenách pohonných hmot a omezení rychlosti. Mluví se, ale změny přicházejí jen velmi malé. Vir, válka ani varování před klimatickou změnou na tom nic nemění. Co se ještě musí stát, aby se konečně radikálně zpochybnila bublina blahobytu mnoha lidí?
Nižší spotřeba přináší menší závislost
Nyní se říká, že nás tato válka bude stát blahobyt. To zní jako výhrůžka. Přitom by to mohlo být osvobozující.
Sklepy, skříně, trezory, některé bankovní účty jsou plné. Let do Paříže na dvě noci, 20 párů džínů ve skříni, šunka k snídani, steak k večeři, nový smartphone každé dva roky, plastové hračky přepravované po celém světě v obrovských kontejnerových lodích. Málokdy si lidé, alespoň ti, kteří si to mohou dovolit, žijí tak nad poměry. To vše bez ohledu na to, že tím trpí příroda a ostatní lidé – a že vznikají nebezpečné závislosti, viz ruská ropa a plyn.
Michael E. Mann o strategii nečinných
Nyní tedy nejde jen o to koupit levnější vepřovou panenku místo vepřové svíčkové. Jde o snížení konzumu a také snížení závislostí.
Nižší spotřeba by byla výhrou
Podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu by se změnou životního stylu dalo do roku 2050 ušetřit až 70 % všech emisí. Co se nevyrábí, nekupuje a nespotřebovává, nepotřebuje energii. A ne, nejedná se o odříkání. Jde o zisk. Osobní a nákladní auta, která nehřmí na silnicích, jsou také dobrá pro uši.
Konrad Paul Liessmann: Uražená společnost
Samozřejmě je laciné toto vše požadovat, když si to můžeme dovolit. Existují domácnosti, které se neobejdou bez ještě většího množství potravin – ty je třeba podpořit. Na to existují páky: vyšší daně na vysoké příjmy a proč nezavést daň z bohatství?
Změna kurzu znamená upřímnost – radikální rozšíření obnovitelných zdrojů energie a konečně chápat odříkání jako šanci.
