Fukuyama: kde udělala levice chybu?

Proč se levice příliš stará o menšiny a jak z toho pravice těží

Fukuyama: kde udělala levice chybu?

Možná nejvlivnější světový politolog Francis Fukuyama vydal novou knihu. Zabývá se tématem identity a mimochodem celkem výstižně vysvětluje současné rozdělení společnosti. Byť je článek Sebastiana Christa pro Huffington Post Deutschland psán z německého pohledu, dá se nejen bez problémů vztáhnout na Českou republiku, a více či méně na celý Západ.

Rozmanitost je ušlechtilým cílem. Je ale také třeba uvažovat o celkové společenské odpovědnosti. Promluvme si o německé levici. A jejímu problému oslovit lidi.

V bavorských zemských volbách SPD právě sklouzla pod 10% hranici. Na německém jihu je už jen 5. nejsilnější stranou. Zelení jsou sice na rekordní výši, ale tím se jim v nejlepším případě podařilo ztráty sociálních demokratů.

Kdysi byla „červeno-červeno-zelená“ koalice (v Německu je za takovou konstelaci považováno uskupení složené z SPD, Levice a Zelených, pozn. red.) považována za politický projekt budoucnosti, který by mohl levici natrvalo zajistit většinu. V současné době by se taková koalice tří stran dostala nanejvýš na 42 až 44 % hlasů.

Tváří v tvář kritickým komentářům na téma migrace političek jako je Sahra Wagenknechtová, si musíme nutně položit otázku, jak vážně ještě Levice vůbec bere pokrokovou politiku.

Co se tedy stalo? Proč není německá levice schopna získat většinu?

Levice ztrácí většinovou společnost ze zřetele

Věrohodnou odpověď nabízí ve své nové knize „Identity“ americký politolog Francis Fukuyama. Začátkem 90. let proslul Fukuyama svou tezí o „Konci dějin„. Jeho nejnovější dílo je obzvlášť trefnou analýzou politické současnosti. Do svého středu staví koncept politiky identity.

Jedna z Fukuyamových tezí zní: protože se levicová politika příliš dlouho starala o ochranu společenských menšin, ztratila ze zřetele celkový pohled na společnost.

Jak k tomu došlo? Fukuyama si myslí, že je touha po důstojnosti člověka ukotvena v podstatě člověka. V tom spatřuje příčinu a hnací sílu politického jednání. Od vzrůstu demokratických idejí koncem 18. století se tato touha projevuje tím, že se lidé chtějí cítit rovnoprávní a respektovaní.

Lidé si jsou v demokraciích před zákonem rovni. V praxi se ale ukazuje, že zdaleka ne všichni tuto rovnoprávnost pociťují. Například proto, že se cítí být bezmocní nebo ekonomicky znevýhodnění.

Globalizace marginalizuje i střední třídu

Levice se ve 20. století zasloužila za to, že bojovala s ekonomickou nerovností. S úspěchy na tomto poli ale hrozí, že se sama odstraní.

Kvalifikovaný dělník bydlící v řadovce, který má televizi a auto, se nutně necítí znevýhodněn. Proto levice obrátila v 60. letech svou pozornost na společensky znevýhodněné, píše Fukuyama. V podstatě v tom nevidí nic špatného. Homosexuálové a migranti totiž kvůli panujícím poměrům skutečně zažívají bezpráví.

Levice tyto společenské skupiny v boji za uznání jejich sociální identity právem povzbudila. Zájmem levicových aktivistů přitom bylo neustálé směřování k pokud možno rozmanité společnosti. Tento cíl Fukuyama výslovně podporuje.

Problém ale je, že se levice od 60. let ujímala stále menších skupin a celkovou společnost tak ztratila z očí. Globalizace a modernizace společnosti vedly k tomu, že mezitím existují miliony lidí, kteří se necítí rovnoprávní ze zcela jiných důvodů.

Například proto, že se už necítí profesně uznávaní, bojí se o svůj status. Nebo že si kvůli stagnujícím příjmům už nemohou dovolit život, který kdysi vedli jejich rodiče. Tyto problémy jsou již příliš dlouho ignorovány.

Levice už neměla připravena žádná řešení.

Obavy nejsou brány dostatečně vážně

Pro vzestup extrémní pravice v západním světě nabízí Fukuyama validní vysvětlení: to, co dělají politikové jako Donald Trump, Marine Le Penová nebo Alexander Gauland, není nic jiného než to, co dělala levice po desetiletí.

Posilují jiné lidi ve své identitě a staví boj o uznání do centra své politiky.

Akorát nyní nejde o feminismus nebo o „sňatky pro všechny“, ale o zcela jinou klientelu: dělníky, venkovany nebo i vzdělané lidi soužené strachem ze sestupu na společenském žebříčku nebo ztráty statusu, kteří se cítí být ohroženi moderní společností.

Pravicoví populisté sice nenabízejí žádná řešení konkrétních politických problémů, vystupují ale jako obhájci těch, kteří se cítí být zdánlivými levicovými elitami zneuznáni a tím i znevýhodněni.

Fukuyama uvádí několik příkladů:

  • Hollywood nyní například natáčí trháky s ženskými superhrdinkami a homosexuály v hlavních rolích. Ti sklízejí hodně pozornosti.
  • V takových filmech se však zřídka objevuje prostý venkovský lid – a někdy i jen proto, aby se o něm vtipkovalo.
  • Jiné skupiny se cítí opomíjeny tím, že je i v dnešní sekulární kultuře úzkostlivě hlídáno, aby nebyl kritizován islám – zatímco křesťanství slouží jako studnice společenského pokrytectví.

Únik ze spirály radikalizace

Trumpovi příznivci to považují za výrůstek „politické korektnosti„. A proto také mohl Trump porušit veškeré konvence politické slušnosti. Když jejich kandidát nadával homosexuálům nebo jednal přezíravě s ženami, mstil se v jejich jménu na nenáviděných elitách. A když štval proti islámu, prolomil tím hranice údajného levicového myšlenkového monopolu.

Podobná pozorování lze učinit i v Německu: ustavičné prolamování tabu se stalo poznávacím znamením AfD. Ale i zde se jedná o boj proti údajně levicovým nebo protiněmeckým elitám.

Východiskem ze spirály radikalizace zůstává podle Fukuyamy pouze uvědomění si celospolečenské zodpovědnosti.

Nabízí i řešení, která ale nejsou zcela přesvědčivá: například novou definici národní identity prostřednictvím otevřené státní příslušnosti. Všichni, kdo se zasazují za ideály demokracie, tak mohou být zapojeni, věří Fukuyama. Otázkou však zůstává, jak se to má podařit, když pravice zároveň šíří hesla o krvavé zemi.

Fukuyamova kniha je ostrou analýzou stavu naší demokracie

Některé věci jsou na této knize nepříjemné.

Fukuyama toho zjevně o Německu moc neví. Věří například, že německé přistěhovalecké právo stále ještě vychází z principu původu. To ovšem už od r. 2000 neplatí.

Pro občany EU je dokonce získání německého občanství velmi jednoduché: stačí, když se v rámci volného pohybu pracovních sil odstěhují do Německa, 8 let zde pracují a v této době získají určitou míru jazykových dovedností. Tím už překonali největší překážky.

Kromě toho Fukuyama opakuje v pravicových kruzích ve světě prosazovaný a prokazatelně mylný názor, že německá média v prvních dnech po silvestrovských excesech o případu neinformovala. Že kromě toho považuje Düsseldorf za město v Porúří, mu budiž jako Američanovi odpuštěno.

V globálu však jeho dílo obsahuje mnoho moudrých myšlenek. Fukuyama napsal jednu z nejdůležitějších knih (další knižní tipy), kterou si v současné době můžeme přečíst, abychom pochopili stav naší demokracie.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: